Tímto vkladem do zemských desek byl právně potvrzen převod vlastnictví statku Zhoř - Nadějov na jednoho z bratrů. Jiří se nadále nazýval podle Zhoře, ale na vlastnictví se nepodílel.
Dne kdy uhradil Jan Klusáček dlužné věno své nevlastní matce, tedy 25. dubna 1466, byl do půhonné knihy zapsán ještě jeden půhon, který se ho týkal:
Kněz Matěj, opat kláštera Třebíčského se svým konventem, pohání Jana Klusáčka ze Zhoře etc. z L hřiven grošů dobrých stříbrných etc., že nám drží ves naši klášterskou Nadějov s jejím příslušenstvím a my jsme jej napomínali, aby nám právo neboli zápis, který má na to od kláštera našeho, okázal, toho učiniti nechtěl. Znají-li etc. chceme na panském nálezu dosti míti[9].
V zemských deskách před zápisem k roku 1466 žádnou zmínku o Zhoři nenacházíme. Řadu let se ostatně do desek nezapisovalo. Je tedy celkem logické, že se snaží klášter v Třebíči napadnout oprávněnost vlastnictví vzápětí poté, co bylo toto vlastnictví do desek vloženo. V publikovaných knihách půhonných však již nález chybí, takže se o rozhodnutí soudu můžeme pouze dohadovat. Protože však, jak dále uvidíme, později Jan Zhoř s Nadějovem opět prodával, lze předpokládat, že panský nález zněl v jeho prospěch anebo mu pomohlo, že klášter fakticky, jak dále uvidíme, brzo poté zanikl.
Ves Zhoř se nachází na pomezí Čech a Moravy, na území dnešního jihlavského okresu. Dříve tvořila severní hranice katastru Zhoře hranice mezi Moravou a Čechami. Sousední katastr obce Dobroutov již patřil k bývalému polenskému velkostatku a panství. Ves Zhoř s tvrzí patřila původně k majetku třebíčského kláštera, patrně měřínskému proboštství, které ji předávalo do užívání tzv. klášterním manům. V roce 1427 vlastnil Zhoř jakýsi Vaněk Hussie (Huše, Huse) a podle jeho jména byla také zvána Zhoř Zhousetina. Tento Vaněk současně vlastnil i ves Nadějov. Je pravděpodobné, že ves Zhoř byla po určitou dobu rozdělena, přičemž jedna část s tvrzí a dvorem a se 4 poddanými patřila přímo drobné šlechtě a druhá část pak třebíčskému klášteru. Tím by také bylo možné vysvětlit, že v roce 1464 dostává Jan Klusáček Zhoř do zástavy (tedy její část) a v roce 1466 pak dostává do dědičného držení Zhoř s Nadějovem. Třebíčský klášter byl v roce 1468 dobyt uherským králem Matyášem a opat Matěj byl z kláštera vyhnán. Měřínské proboštství zaniklo a v roce 1481 držel jeho zboží Jan z Lomnice a Meziříčí. Třebíč zastavil v roce 1490 král Vladislav za 15 500 uherských zlatých Vilémovi z Pernštejna a tím ztratil klášter definitivně své majetkové zázemí.
Nadějov leží jižně od Zhoře, 11 km severovýchodně od Jihlavy. Také tato ves patřila původně měřínskému proboštství. Poprvé se připomíná v roce 1298. V roce 1481 převedl Jan Klusáček Zhoř s Nadějovem na Jana z Vranova. V roce 1553 získal obě vsi Václav Chroustenský z Malovar, hejtman polenského panství, který je přiřadil ke statku v Rudolci (12 km jihozápadně od Žďáru nad Sázavou). Majetek Chroustenských byl v roce 1620 konfiskován a prodán Rombaldu Collatovi, později prezidentu dvorské válečné rady. Spojením s Brtnickým panstvím a statkem Černá vznikl velkostatek, který patřil Collatům až do roku 1945, kdy jim byl zkonfiskován. Administrativní sídlo panství bylo v Černé.
Dva roky po získání Zhoře se Jan Klusáček aktivně zapojil do dějů války česko-uherské, mezi Jiřím z Poděbrad a králem Matyášem. Tato válka se odehrávala na sklonku vlády krále Jiřího, panovníka, který se významně zapsal do dějin českého státu. Od roku 1439 bylo v českém království bezvládí. V politickém životě měly důležitou roli tzv. landfrídy, které organizovala šlechta v jednotlivých částech země. Východočeský landfríd byl od roku 1444 veden Jiřím z Poděbrad. Roku 1452 byl Jiří zvolen zemským správcem a roku 1457 českým králem. Roku 1466 však vyvrcholil jeho konflikt s papežem, který proti králi Jiřímu vyhlásil křížovou výpravu. Pod vedením Zdeňka ze Šternberka se ustavila Jednota zelenohorská, ve které se sdružili domácí odpůrci krále.
Na jaře roku 1468 zahájil boj proti Jiřímu z Poděbrad uherský král Matyáš. Kněz Viktorín, syn Jiřího z Poděbrad, byl uherským vojskem počátkem května obležen v třebíčském klášteře. Vlastní město Třebíč bylo Matyášem dobyto a vypáleno 19. 5. 1468. Král Jiří vyslal na pomoc Viktorínovi druhého syna Jindřicha a v Polné budoval další vojsko pod vedením Jana (Jenšíka) ml. z Meškova a pana Hrabáně. Toto vojsko o síle 4 řadů vozů s jízdou a pěchotou pak táhlo k Třebíči na pomoc Jindřichovi, který čekal na příchod posil do 31. května 1468.
Ve „Starých letopisech českých“ je následující situace popisována takto[10]:
Pak přitáhli k jednomu potoku[11], za kterým bylo ležení vojska uherského krále, na které táhli a které chtěli porazit. Zastavili se s vozy u tohoto potoka a čekali na nepřátele, ale nezdálo se jim to výhodné a tak se dohodli, že otevřou brány a přepraví se přes ten potok, a začali se přes něj přepravovat. Tehdy nepřítel vytáhl, aby na ně udeřil, ale oni se za potokem uzavřeli ve vozové hradbě a připravili se k obraně. Někteří páni mezi vozy už sesedali s koní, protože mysleli, že budou na vozy útočit. Ale nepřátelé kolem nich chvíli objížděli a pak odtáhli stranou k jednomu březovému lesíku. Tu pan Jeněk (Jan z Meškova) žádal hejtmany a pány, aby mu poskytli pomoc, že na to sám nestačí, kdyby se mu někam ztratili ti, kteří jeli před vozovým šikem. Dále požádal o pana Jana Klusáčka ze Zhoře, aby mu byl dán k ruce. A teprve pak se pan Jeněk pohnul s vozy, protože při zastávce se natlačily těsně k sobě. Tu na ně znovu vyrazilo vojsko uherského krále a oni zase uzavřeli své vozové hradby, připravili děla a hákovnice na krajních vozech a začali střílet a tak je odrazili. Pak táhli k tomu kopci[12], z kterého předtím stříleli na vojsko knížete Jindřicha.
Jan Klusáček se tedy zúčastnil bojů na straně Jiřího z Poděbrad, jeho konkrétní úkol však příliš jasný není. Ze dne 5. na 6. června se kněze Viktorína probil z kláštera a celé vojsko se vrátilo bez ztrát k Polné. Epizoda z bojů té doby skončila pro Jiřího příznivě. Válka se však táhla i další léta a krále Jiřího potkala řada neúspěchů. Král Matyáš se nechal 3. května 1470 v Olomouci zvolit za českého krále a fakticky pak vládl na Moravě. Obrat k lepšímu nastal až v roce 1471, ale 22. března tohoto roku král Jiří z Poděbrad zemřel.
V této době se setkáváme s Janem Klusáčkem ve službách bohatého a vlivného rodu Kostků z Postupic. Rodu, který byl významnou oporou krále Jiřího. Vilém Kostka byl roku 1432 jmenován po Jeníkovi st. z Meškova hejtmanem litomyšlského panství a stal se tak posledním z husitských hejtmanů na statcích zaniklého litomyšlského biskupství. Vilém Kostka z Postupic si podržel Litomyšl i po bitvě u Lipan v roce 1434 a král Zikmund ji ponechal jeho rodu zápisem z roku 1436 a za 4 tisíce kop grošů. Vilém však v tomtéž roce zemřel a v držení Litomyšle se postupně střídali jeho synové Bohuš, Zdeněk, Albrecht a Jan. Nejstarší syn Bohuš, který se v roce 1448 zúčastnil s Jiřím z Poděbrad dobytí Prahy, zemřel v roce 1449. Zdeněk Kostka z Postupic, v letech 1458 až 1468 nejvyšší mincmistr království a v roce 1467 nejvyšší purkrabí, rádce a přítel krále Jiřího předal správu panství bratrovi Albrechtovi v roce 1464. Sám pak zemřel o čtyři roky později, 1. října 1468 při obléhání hradu Zvol mezi Zábřehem a Mohelnicí ve službách krále Jiřího v boji s uherským Matyášem v jedné z dalších epizod již zmíněné války.
Pak přitáhli k jednomu potoku[11], za kterým bylo ležení vojska uherského krále, na které táhli a které chtěli porazit. Zastavili se s vozy u tohoto potoka a čekali na nepřátele, ale nezdálo se jim to výhodné a tak se dohodli, že otevřou brány a přepraví se přes ten potok, a začali se přes něj přepravovat. Tehdy nepřítel vytáhl, aby na ně udeřil, ale oni se za potokem uzavřeli ve vozové hradbě a připravili se k obraně. Někteří páni mezi vozy už sesedali s koní, protože mysleli, že budou na vozy útočit. Ale nepřátelé kolem nich chvíli objížděli a pak odtáhli stranou k jednomu březovému lesíku. Tu pan Jeněk (Jan z Meškova) žádal hejtmany a pány, aby mu poskytli pomoc, že na to sám nestačí, kdyby se mu někam ztratili ti, kteří jeli před vozovým šikem. Dále požádal o pana Jana Klusáčka ze Zhoře, aby mu byl dán k ruce. A teprve pak se pan Jeněk pohnul s vozy, protože při zastávce se natlačily těsně k sobě. Tu na ně znovu vyrazilo vojsko uherského krále a oni zase uzavřeli své vozové hradby, připravili děla a hákovnice na krajních vozech a začali střílet a tak je odrazili. Pak táhli k tomu kopci[12], z kterého předtím stříleli na vojsko knížete Jindřicha.
Jan Klusáček se tedy zúčastnil bojů na straně Jiřího z Poděbrad, jeho konkrétní úkol však příliš jasný není. Ze dne 5. na 6. června se kněze Viktorína probil z kláštera a celé vojsko se vrátilo bez ztrát k Polné. Epizoda z bojů té doby skončila pro Jiřího příznivě. Válka se však táhla i další léta a krále Jiřího potkala řada neúspěchů. Král Matyáš se nechal 3. května 1470 v Olomouci zvolit za českého krále a fakticky pak vládl na Moravě. Obrat k lepšímu nastal až v roce 1471, ale 22. března tohoto roku král Jiří z Poděbrad zemřel.
V této době se setkáváme s Janem Klusáčkem ve službách bohatého a vlivného rodu Kostků z Postupic. Rodu, který byl významnou oporou krále Jiřího. Vilém Kostka byl roku 1432 jmenován po Jeníkovi st. z Meškova hejtmanem litomyšlského panství a stal se tak posledním z husitských hejtmanů na statcích zaniklého litomyšlského biskupství. Vilém Kostka z Postupic si podržel Litomyšl i po bitvě u Lipan v roce 1434 a král Zikmund ji ponechal jeho rodu zápisem z roku 1436 a za 4 tisíce kop grošů. Vilém však v tomtéž roce zemřel a v držení Litomyšle se postupně střídali jeho synové Bohuš, Zdeněk, Albrecht a Jan. Nejstarší syn Bohuš, který se v roce 1448 zúčastnil s Jiřím z Poděbrad dobytí Prahy, zemřel v roce 1449. Zdeněk Kostka z Postupic, v letech 1458 až 1468 nejvyšší mincmistr království a v roce 1467 nejvyšší purkrabí, rádce a přítel krále Jiřího předal správu panství bratrovi Albrechtovi v roce 1464. Sám pak zemřel o čtyři roky později, 1. října 1468 při obléhání hradu Zvol mezi Zábřehem a Mohelnicí ve službách krále Jiřího v boji s uherským Matyášem v jedné z dalších epizod již zmíněné války.
Po jeho smrti předal Albrecht panství nejmladšímu bratrovi Janovi. To byla důležitá událost, která ovlivnila další život Jana Klusáčka. August Sedláček k tomu pře[13].
Pan Jan byl v příčině náboženství bratřím českým velmi přízniv a tudíž je také na panství svém podporoval. K řízení panství nařídil jako vrchního hejtmana Jana Klusáčka ze Zhoře.
Jan Klusáček se tedy koncem roku 1468 nebo v roce následujícím stal vrchním hejtmánem rozsáhlého panství, které se stalo důležitým centrem náboženské obce jednoty bratrské. Vrchní hejtman byl vedoucím výkonným úředníkem majitele panství. Panství bylo v té době nejen hospodářskou jednotkou, ale prakticky základní správní, politickou a soudní jednotkou územní správy českého království. Z toho lze vyvodit, jaké byly povinnosti vrchního hejtmana panství a jaké bylo jeho postavení v té době. Jan Klusáček působil v této funkci téměř 17 let, nejspíše do roku 1486, kdy Jan Kostka zemřel a kdy jeho synové Bohuš a Jan ustanovili do funkce vrchního hejtmana Hynka z Újezda.
Prameny potvrzují, že Jan Klusáček vykonával funkci vrchního hejtmana zcela jistě v roce 1476. Listem [14] datovaným 14. června 1476 potvrzuje Jan Kostka z Postupic, hejtman kraje chrudimského, prodej půl osma prutů polí jakémusi Jiříkovi Havránkovi pod roční úrok 40 grošů. Na závěr je psáno:
Na potvrzení a na budoucí časy zdržené já napřed psané Jan pře mé vlastně přirozeně k tomu listu přivázati sem kázal. A pro lepší jistotu prosil jsem statečného rytíře pana Zdislava z Meškova a Uherčtí a slovutných pánů Jana Klusáčka ze Zhoře, ty časy hejtmana na Litomyšli a Vaška ze Zámrsku, by podle mne na svědomí pečeti své přivázti dali k tomuto listu. Jenž jest dán a psán na Litomyšli léta od narození syna božího 1476, ten pátek po sv. Trojici.
Z výše uvedeného listu se dovídáme nejen pracovní zařazení, jak bychom dnes řekli, ale i jeho titul, který zněl "slovutní pánové". Pánové byl v té době užívaný titul osobně svobodného obyvatele českého království, který byl obdarován erbem. Titul pánové náležel i synům a vnukům prvního nositele erbu. Patřili tudíž uživatelé tohoto titulu mezi nižší šlechtu, avšak teprve pravnuci prvního nositele erbu mohli žádat o přijetí do stavu rytířského. Ještě v roce 1549 v Zřízení zemském, čl. 123 se pře[15].
Co se erbů dávávně dotýče, ty J. M. Královské dávati může komu ráčí... A nemá žádnému takovému psáno býti nežli slovutnému panoši až do jeho smrti. A té měl-li by které dítě, tím dětem do třetího kolena nemá psáno býti urozenému vladyce než slovutnému panoši.
Titul panoše později zanikl. Naopak zeman byl nižší šlechtic, vlastník svobodného deskového statku, ale bez erbu a predikátu. Osobně svobodní sedlácí se nazývali dědiníci nebo nápravnici, později svobodníci.
Jan Klusáček tedy patřil mezi osobně svobodné obyvatele království a byl držitelem svobodného deskového statku. Protože však nebyl přijat do stavu rytířského, nemohl se účastnit zasedání zemského sněmu. Je pravděpodobné, že prvním z rodu, který obdržel erb a tím i titul panoše, byl Janův otec. Uvážíme-li veškeré historické souvislosti, obdržel nejspíše tento erb od krále Jiřího z Poděbrad.
Podle A. Sedláčka[16] "Klusáčkové ze Zhoře měli na štítu hák (jako bývá ke kleštění větví), za klenot křídlo (orle roztažené) a na něm tři háky". Znak je doložen údajně již v roce 1460 u Jana. Podle J. Pilníčka je znak doložen na pečeti Jana Klusáčka ze Zhoře a na Sebranicích z 9. 11. 1483 (původní listiny v Archivu vídeňských Lichtensteinů).
Dne 11. března 1481 zasedal v Brně zemský sněm. V zemských deskách vedených nejvyšším komorníkem cizdy brněnské Vilémem z Pernštejna (15. kniha), jako čtvrtý[17] v pořadí po zápisu o zasedání sněmu, je zapsán tento vklad:
Jan Klusáček ze Zhoře vkládáJanovi z Vranova a erbům jehotvrz své vlastní se dvorem ve Zhořis rybníky, s lukami, s potoky,se čtyřmi člověky platnými,s poplužím, s rolí oraní i neoraní,s platy, s požitky, s robotami,s pastvami, s pastvičem, s horami, s lesyi s jiným se vším příslušenstvím,což k té tvrzi od staradávna náleží,i s Nizovem, jako jsem sám držal a používal,s mezemi, s hranicemi aves Nadějov s rybníkem i se všemi požitky,což k té tvrzi a k té vsi od staradávna přísluší.
I když zápis do zemských desek se ne vždy časově shodoval s vlastním převodem statku, je zřejmé, že Jan Klusáček nejpozději v tomto roce svůj statek prodal. Neznáme částku ani důvod prodeje. V roce 1481 je však stále vrchním hejtmanem na Litomyšli a je i možné, že relativní vzdálenost Litomyšle v Čechách a Zhoře na Moravě byla důvodem převodu.
Patrně již v roce 1483 se Jan Klusáček objevuje v Sebranicích nebo také Žabranicích (viz výše o jeho znaku) a v souvislosti s tím je ve styku s Albrechtem z Boskovic. Sebranice se také objevují jako příjmení v jeho jméně. J. Pilníček uvádí, že se tak psali rovněž jeho potomci (Sebraníté nebo Žabraníté), to se však nikde nepodařilo potvrdit.
Sebranice se nacházejí 4 km východně od Kunštátu, na území dnešního okresu Blansko. Od roku 1348 náležely pánům z Boskovic. Ve vsi byla tvrz. V druhé polovině 15. a v první polovině 16. století drželi údajně Sebranice někteří příslušníci drobné šlechty. V zemských deskách však žádné převody pro toto období zaznamenány nejsou. K roku 1481 se po nich jmenuje jakýsi Vilém ze Zviečetic a Sebranic a až v roce 1549 Ladislav Velen z Boskovic, dědic po Kryštofovi z Boskovic, „své vlastní zboží, tvrz Cebranice s dvorem, ves Cebranice s kostelem podacím“ vložil do desek Kryštofovi a Janovi bratrům hrabatům z Hardeka.
Snad tedy Jan Klusáček na Sebranicích sídlil, ale nejspíše jako nájemce nebo správce. V knihách pohnoních nacházíme dva zápisy, které určitou vazbu Klusáčka k těmto Sebranicím prokazují a dokazují, že se nejedná o ves stejného jména, která se nachází rovněž v Čechách, jižně od Litomyšle. Ke dni 9. září 1487 je zapsán tento nález:
Mezi Janem Puczhartem z Odžrad a Janem Klusáčkem ze Zhoře pánové nalezli: poněvadž rybník oddán není, že Puczhart k svému, což v rybníce, jest spravedliv a Klusáček hledí k správám svým o očištění prodeje svého[18].
Pohon v tomto případě chybí, spor o rybník Klusáček prohrál. Ke stejné věci se včle i pohon další, který byl zapsán k 14. 6. 1490 (tedy o 3 roky později). Z něj vyplývá i podřízenost Jana Klusáčka Albrechtovi z Boskovic, ale na druhé straně jeho určitá volnost, kdy se sám mohl soudit o dědictví Albrechta. Tento pohon zní:
Albrecht z Boskovic poháně Jana Klusáčka ze Zhoře etc. z 70 zl. uh. d. etc., že jest se soudil bez mé vůle o rybník na Slatinách u Žebranic dědictví s Janem Puczhartem a to mi jest prosoudil a máje mne zástupci svému k tomu jest mne nepřivolal, ježto já na to dobré svědomí měl, že tu Puczhart nic svého neměl a skrze to mne k škodě připravil, že jsem Puczhartovi za to 70 zl. smluvně dětí musil jsa zástupce jeho. Zná-li etc. poručníkem činím mocného pana Laclava, bratra svého z Boskovic[19].
Albrecht z Boskovic byl synem Václava z Boskovic. Měl tři sourozence. Sám zemřel v roce 1499. Žil na Letovicích.
Knihy pohnoní nás informují i o smrti Jana Klusáčka. Stalo se tak patrně nejpozději v prvním pololetí roku 1492. Zápis o tom zní:
Leta etc. 92 fer. II. visitacionis Marie (3. 7. 1492) tito listové sirotků Jana Klusáčkových jsou Drnovskému vydání na Tovačově:
Item list správní od pana Albrechta z Boskovic na Žebranice a jiné vsi.
Item list druhý vyvezený Jana Klusáčkův na 300 kop grošů peněz drobných dobrých stříbrných a pročezené paní Johance z Frymburku, manželce jeho, svědčící.
Item třetí list na papíře pana Januov z Postupic na Litomyšli, což se nezachování manželky jeho dotýče [20].
Tento zápis nám poskytuje vedle faktu, že Jan Klusáček zemřel, některé další informace. Především se dovídáme, že byl ženatý, jeho manželka Johanka z Frymburka však zemřela patrně dříve než Jan, jak dosvědčuje třetí list Jana Kostky z Postupic o jejím nezachování, tedy úmrtí. Druhý vyvezený a pročezený list byl dlužní zápis, který potvrzoval, že Jan Klusáček dlužil své manželce 300 kop grošů. V roce 1492 však byl dluh již uhrazen, svědčí o tom právě ta skutečnost, že šlo o list vyvezený a pročezený, tj. měl odřezanou pečeť, která byla vyvázána, což znamená vrácena dlužníkovi při zaplacení dluhu.
Poslední list opět potvrzuje vazbu Jana Klusáčka na Albrechta z Boskovic. Správní list mohl potvrzovat vlastnictví statku, v tomto případě Sebranic, na jehož základě byl převod vlastnictví vkládán do zemských desek. To se však nestalo, z jakých důvodů, není jasné. Blíže neoznačená osoba „Drnovský“ byl patrně Bedřich z Drnovic a z Rájce. Tento Bedřich z Drnovic byl prokazatelně poručníkem dětí Jana bratra Jiřího a zdá se, že byl rovněž poručníkem dětí Jana Klusáčka. Zmíněné listy byly vydány na Tovačově, protože Tovačov byl sídlem Ctibora Tovačovského z Cimburka, tehdejšího moravského hejtmana a nejmocnějšího muže v zemi, jehož povinností bylo chránit práva šlechtických sirotků. (Ctibor Tovačovský zde zemřel 26. 6. 1494).
Potomci Jana Klusáčka, nevíme, zda se jednalo o syny nebo dcery, ani kolik jich bylo, byli v době úmrtí otce nezletilí, a proto museli mít ustanoveného poručníka. V souvislosti s tím můžeme odhadnout některá data, jejich meze, v životě Jana.
Zletilost se tehdy prokazovala odlišně. Synové dosahovali 17 až 20 let, dívky 15 let. Znamená to, že v době úmrtí Jana jeho děti ještě tolik nebyly a narodily se tudíž někdy kolem roku 1480.
Otec Jana Klusáčka zemřel asi v roce 1463 a jeho synové Jan i Jiří byli již zletilí, protože mohli nakládat se svým majetkem. Bylo jim tedy zhruba nejméně 20 let, můžeme však rovněž předpokládat, že jim nebylo více než 30–35 let. Jan se tedy narodil nejdříve v roce 1430 a nejpozději v roce 1445. Zemřel-li v roce 1492, bylo mu v prvním případě 62 let a v druhém případě 47 let. I když není vyloučeno, že by měl ve věku 62 let nezletilé potomky, zdá se jako pravděpodobnější varianta druhá. V tomto případě by se děti narodily ve věku 35 let. Svou úřední funkci v Litomyšli nastoupil v rozmezí let věku 23 až 38 let a ukončil ve věku 40 až 55 let.
Můžeme uvažovat ještě dále. Otec Jana a Jiřího se narodil nejpozději v roce 1423. Vzhledem k tomu, že byl nejméně dvakrát ženatý, patrně dříve, ne však před rokem 1405.
Jan Klusáček měl tři sourozence. Dovídáme se o nich zcela průkazně z „Knih pohnoních“. Půhon z 14. 5. 1481 nás informuje o Kateřině[21]:
Jiřík ze Zhoře pohání pana Markvarta z Lomnice etc. z padesáti hřiven grošů širokých dobrých stříbrných, že jest sestru má vlastní Kateřinu vdávat bez mého vědomí, a když ji vdával, na smlouvách sám k své ruce rukojmí přijímal vedle obyčeje zemského a jsa sám její ruku věrně, toho přijímání rukojemství věna jejího až do chvíle ji nedokonal, a co sem s ním o tom mluvil, k tomu se neměl, neb ona na své věno jistoty nemá. Zná-li etc. chci na panském nálezu dosti míti. Říkám etc. poručníkem činím Jana Klusáčka ze Zhoře, bratra svého.
Nato 16. října 1481 soud vynesl tento nález:
Mezi Jiříkem ze Zhoře a panem Markvartem z Lomnice páni nalezli: poněvadž pan Markvart rukojmí k své ruce přijímal a ty rukojmí k Jiříkově ruce zavazoval bratra její, že mají pan Markvart i Jiřík společně, poněvadž rukojmí poměli, jistce upomínati, aby list udělán byl[22].
Z těchto zápisů jednoznačně vyplývá příbuzenství Jana Klusáčka s Kateřinou i Jiříkem ze Zhoře. Nedovídáme se však, proč Markvart vdával jejich sestru, v jakém vztahu k nim byl ani jak se jmenoval manžel Kateřiny, který ji nepojistil věno.
O druhé sestře se dovídáme z pohnonu, který byl zapsán k 19. 5. 1492. Tento pohn rovněž dokládá, že Jiřík ze Zhoře před tímto datem zemřel a že poručníkem jeho dětí byl Bedřich z Drnovic a Rájce.
Kunka ze Zhoře pohání Bedřicha z Drnovic a Rájce etc. z puol druhého sta hřiven grošů stříbrných etc., že jsa poručníkem sirotků neboříčka Jiříka ze Zhoře, bratra mého nedělního, jehož statek drží a já odtud oddělena nejsem. Zná-li etc., poručníkem činím Jakuba z Čarova[23].
Nález k tomuto pohnu chybí. Nedovídáme se rovněž, o jaký statek se jednalo. Tento statek však z nějakého důvodu přešel do držení zmíněného Bedřicha z Drnovic a Rájce.
Již několikrát zmiňovaný Jiří nebo častěji Jiřík ze Zhoře byl bratrem Jana, sám však nikdy neměl u svého jména příjmení Klusáček. Poté co v roce 1466 převedl na svého bratra Jana Zhoř s Nadějovem o něm dlouho není v pramenech zmínka. Nevíme, kde žil ani čím se živil. Teprve v roce 1480 se v zemských deskách (brněnských) objevuje zápis, který potvrzuje, že Jiřík koupil ves Kotvrdovice (Gotvrdovice), Senetářov a 3 další pusté vsi. Tento zápis zní[24]:
Klára z Pohořilky Jiříkovi ze Zhoře a erbům jeho
ves Gotvrdovice s tvrzí, s dvorem, s rybníkem, s lesy,
s háji, s horami, s lukami, s pastvami, s pastvištěm,
s vodami tekoucími i netekoucími,
s mezemi i s hranicemi i se vším panstvím i příslušenstvím,
ves Senechtářov se vším příslušenstvím,
ves pustá Bukovany se vším jejím příslušenstvím,
ves pustá Dvorce s jejím příslušenstvím,
puol vsi Podomie pusté s jejím příslušenstvím
i se vším plným právem a panstvím,
jakožto zboží od starodávna ve svých mezích a hranicích záleží,
nic sobě ani Janovi sirotku z Lodějnic synu svému ani budoucím našim nepozastavujíc
to všecko vkládám Jiříkovi ze Zhoře a jeho erbům ku právnému dědictví
a všecka práva věnná i dědičná i právem ustaně i kůpení
naše a erby jeho přenáším
podle nálezu a prodeje, kterýž jest učiněn jemu, Jiříkovi,
s radou pana hejtmana a pánův zemských.
O Jiříkovi ze Zhoře a Kotvrdovic se dále dovídáme ze zemských desek a knih pohnoních a to v souvislosti se sporem, který měl s Matějem ze Želetavy o tři pozemky u Kotvrdovic. Tyto pozemky koupil Matěj ze Želetavy včetně městečka Jedovnice v roce 1480 od Hynka z Valdštejna na Židlochovicích. Proti tomu vložil do zemských desek Jiřík ze Zhoře odpor. V roce 1481 pak, jak je zřejmé z knih pohnoních, Jiřík Matěje několikrát o stejnou věc poháněl a několikrát neuspěl. Poslední nález z 29. října 1481 stanoví, že budou na místo vysláni úředníci soudu a teprve potom budou páni soudit. Jak však spor nakonec dopadl, se již z knih pohnoních nedovídáme. K roku 1481 je zaznamenán ještě jeden pohn, ve kterém je zmínka o Jiříkovi ze Zhoře.
Nález k této věci chybí. Zajímavá jsou však jména zúčastněných. Jiřík z Vranova byl bratrem Jana z Vranova, kterému Jan Klusáček postoupil Zhoř. S Jiříkem pohánění Bedřich z Drnovic a z Rájce vystupuje o deset let později jako poručník jeho sirotků. Jakub z Čárova je jmenován Kunkou ze Zhoře poručníkem v jejím sporu s Bedřichem z Drnovic. Jaké byly vztahy a vazby mezi těmito současníky se můžeme jen domýšlet, ale patrně to byli přátelé či příbuzní.
K 16. říjnu 1486 pak se dovídáme z nálezu o dalším sporu a to mezi Protivcem ze Zástižl a Janem Klusáčkem a Jiříkem ze Zhoře. Podstata sporu není jasná, nicméně ukazuje úzké kontakty obou bratrů. V květnu 1482 pohání Elžka z Olešníčky jakéhosi Jana Dvěšku z Herťajna o vyrovnání dlužné částky za jakéhosi Čerkovce a to o 42 zl. d. uh. široké a ve stejné věci pohání Bedřicha z Drnovic. Jiřík ze Zhoře je zde jmenován jako tzv. poručník. Opět se tedy setkáváme s Bedřichem z Drnovic a naskýtá se i otázka, v jakém vztahu byla Elžka z Olešníčky k nevlastní matce Jana Klusáčka a Jiříka ze Zhoře Kunce z Olešníčky, o kterém jsme se zmínili výše.
Dne 17. března 1490 se konal v Brně zemský sním. K tomuto datu byl také do desek vložen zápis, kterým přešlo vlastnictví Kotvrdovic včetně ostatních vsí na Jana Heralta z Kunštátu a z Plumova. Tím by zůstal Jiřík ze Zhoře bez statku. Tomu však odporuje již zmíněný zápis Kunky ze Zhoře, z kterého vyplývá, že sirotci po Jiříkovi jakýsi statek vlastnili.
...a pro lepší jistotu připrosil jsem urozených pánů: pana Dobeše, pana Oldřicha, pana Beneše, pana Ladislava strýce a bratří mých milých z Bozkovic a z Černé Hory a slovutných pánů Jiříka ze Zhoře a na Cebranicích a Jindřicha z Bříovce a ze Křetína, že jsou také své pečeti vedle mě na svědomí přivěsiti dali k tomu erbu...
Ta spočívá v rozdílu mezi datací vkladu do desk zemských a reálným převodem statku. Zápis o převodu Kotvrdovic na Jiříka ze Zhoře je uveden v knize Viléma z Pernštejna, která byla vedena za jeho řádování v letech 1480 až 1482. První zápis je datován v pátek 28. července 1480, kdy se konal v Brně sním. Vklad ve prospěch Jiříka je pak uveden jako 54. zápis. Jednotlivé zápisy nejsou většinou datovány, nicméně je možné, že faktický převod statku nastal dříve, tak jako např. prokazuje zápis pod číslem 16, který je v textu datován dnem 11. února 1478. Patrně to bylo po roce 1475. Paní Klára z Pohořilky, vdova po Smilkovi z Loděnice se dotazovala[29] hejtmana a pánů, zda může prodat kupiteli Jiříkovi zadlužený statek Kotvrdovice a dostala k tomu svolení.
Zdá se tedy s velkou pravděpodobností, že Jiřík ze Zhoře se stal vlastníkem Kotvrdovic před rokem 1480 a někdy mezi listopadem roku 1482[31] a nejpozději červnem roku 1484 jej prodal. Jan Klusáček prodal Zhoř v roce 1481 a stihl tak zápis vkladu do otevřených knih. Jiřík prodej svého statku do desk vložil až při jejich znovuotevření v roce 1490. Oba měli nějaký právní důvod k užívání Žebranic (Sebranic), ale jejich smrt, asi v roce 1492, zřejmě zabránila vložení vlastnictví do desk zemských. Bedřich z Drnovic a Rájece jako poručník dětí asi obou bratrů držel Žebranice po jejich smrti, ale další kroky nejsou zatím v pramenech dohledatelné.
Uvedli jsme všechny důležité a dnes zjistitelné údaje, pokud možno přímou citací původních listin nebo záznamů, ze života čtyř sourozenců, kteří užívali přídomek ze Zhoče a žili ve druhé polovině 15. století v Čechách i na Jižní Moravě. Jeden z nich - Jan - používal vedle přídomku ze Zhoče i příjmení Klusíček. Z jejich života víme pouze drobné zlomky. Víme, že patřili ve své době ke vzdělané vrstvě obyvatel, k drobné úřednické šlechtě, která zabezpečovala správu majetku vyšší šlechty - pánů. Jan byl dlouhou dobu vrchním hejtmanem, dnes bychom snad mohli říci ředitelem, rozsáhlého panství[32].
Jak se vyvíjel život obou sester, nevíme. Jedna z nich byla provdána, druhá patrně nikoliv. Oba bratři byli ženatí, oba ovdověli a oba měli nejméně 2 děti, které, když zemřeli otcové, nebyly ještě zletilé a byl jim stanoven podle tehdejších zvyklostí poručník.
V dalších pramenech se informace o jejich dětech neobjevují. Je tedy více než pravděpodobné, že potomci obou bratrů nestabilizovali své místo mezi šlechtou, ale že naopak přešli do stavu poddanského a stali se z nich sedláci či měšťané.
Komentáře