Národní stráž v Polné roku 1848
Břetislav Rérych napsal a „Městské Rérychovo museum v Polné“ vydalo v roce 1948 drobnou publikaci věnovanou roku 1848 v Polné[1]. Tehdy uplynulo od revolučního období právě 100 let, nyní je to již 165 let.
Knížečka popisuje, jak se Polná dozvěděla o událostech roku 1848 a jak byla založena „Národní stráž města Polny“.
Není cílem tohoto textu opakovat již napsané. Mě zaujala příloha publikace, která obsahuje jmenný seznam všech příslušníků „Národní stráže“ včetně jejich roku narození, povolání a čísla domu. Historický seznam jmen obyvatel obce je vždy velice zajímavý zdroj informací pro každého genealoga. Je to pevný bod, kterým může začít nebo ověřit výsledky svého bádání. I z tak jednoduchého soupisu lze vytěžit mnoho informací a jim se věnuje tento článek.
Úvodem však přece jen několik informací o bouřlivých událostech té doby, jak o nich referuje Břetislav Rérych: V pátek 17. března 1848 v 5 hodin odpoledne pražská pošta dopravila do Polné „Pražské nowiny“, ve kterých byla uvedena zpráva o rozhodnutí císaře Ferdinanda, kterým prohlásil konstituci, čili konstituční monarchii v Rakousku. To bylo důsledkem revolučního hnutí ve Vídni, které se odehrálo ve dnech 13. a 14. března 1848 a bylo poznamenáno smrtí demonstrujících Vídeňáků. Vyvrcholilo dne 15. března 1848, kdy byl nucen odstoupit ze své funkce státního kancléře kníže Metternich, který 27 let fakticky vládl v Rakousku.
Kupec Antonín Pittner a měšťan Ligor Sadil předčítali veřejně tehdejší noviny (Národní nowiny, Morawský týdeník, Selské listy) a lidé vzrušeně a nadšeně reagovali na tyto události. Na počátku se bratřili Češi a Němci, ale tato idyla skončila, když hned následující číslo Národních novin vyzvalo Čechy, aby zrušili své německé firmy a nápisy. A zdá se, že již tehdy média měla velkou sílu v ovládání obyvatelstva.
Národní gardy začaly vznikat po schůzi ve Svatováclavských lázních, která se uskutečnila dne 11. března 1848. Již 13. dubna 1848 vydal nejvyšší purkrabí Rudolf hrabě Stadion jejich prozatímní statut, který posléze nahradil organizační řád, vydaný jeho nástupcem místodržícím Lvem hrabětem Thunem dne 11. května 1848. Dozor nad gardami byl svěřen ministerstvu vnitra, ale též zemskému presidiu a krajským a purkmistrovským úřadům. Kníže Josef Lobkovic byl jmenován vrchním velitelem gard[2].
Podle Rérychova článku byl v Polné proveden soupis obyvatel od devatenácti do padesáti sedmi let a do gardy bylo zapsáno 377 osob. Připojený seznam však uvádí pouze 369 osob, tedy o 8 méně a nejstarší gardista byl 59 let stár. Také židovské město mělo údajně své gardisty, ale jejich seznam se ztratil. Gardisté byli rozdělení do 3 setnin, velitel první setniny kupec Vojtěch Mareš byl jmenován majorem a velitelem celé stráže. Pro gardisty byly pořízeny uniformy a na sv. Václava, tedy 28. září 1848, byl vysvěcen prapor Národní stráže, jenž navrhl učitel Antonín Klusáček.
Když v červnu došlo k revolučnímu hnutí i v Praze, připravovala se garda, že půjde Praze na pomoc. Ale pražské povstání bylo rychle násilím potlačeno a gardisté do něj nijak nezasáhli. Národní stráže byly zrušeny císařským patentem z 22. srpna 1851. Jejich význam byl tedy spíše symbolický.
Jaké informace lze získat? Především o věkovém složení gardistů či členů národní stráže:
Vidíme, že nejpočetněji je zastoupena skupina 30 až 39letých osob. Podíváme-li se na účast po jednotlivých letech, pak nejstarším gardistou, ve věku 59 let, byl kožešník Václav Jošt narozený roku 1789. (B.R. uvádí jako nejstaršího, sedmapadesátiletého pekaře Aleše Svobodu, ale to bude zřejmě chybné, jsou-li uvedeny roky narození gardistů správně. O rok starší než Aleš Svoboda byl ještě krejčí Matěj Karhan). Naopak nejmladší – devatenáctiletí - byli 3 gardisté a to truhlář František Korotvička, krejčí Václav Horák a soukeník František Rérych.
Druhou nesporně zajímavou informací je povolání gardistů, které, až na 2 výjimky, máme zaznamenáno u všech osob. Zcela masové je zastoupení soukeníků, kterých bylo v gardě 115, tedy 31,2%. Svědčí to o tehdejším významu tohoto řemesla pro Polnou. Po 60 letech (v roce 1908) byl v Polné soukenický cech zrušen a řemeslo zcela zaniklo. Řemeslo na druhém místě – obuvníci či ševci – mají již výrazně menší zastoupení, jak je vidět z dále uvedeného přehledu.
Některé profese mají pro nás jasný význam i dnes. Některé jsou pro nás po 165 letech téměř nesrozumitelné. Jircháři a koželuhové se zabývali zpracováním kůží. Každý však jiným postupem. Jirchář vydělával kůže pomocí kamence. Zbavil kůži na líci vlasu a pokožky a na rubu tuku a blan. Pak máčel kůži (jirchy) v roztoku vody, kamence, žloutků a mouky a potom je barvil přírodními a později dehtovými barvivy. Po vysušení se kůže brousila na rubu a leštila na líci. Koželuh zpracovával kůži tříslením (tříslovina se získávala z kůry smrku, břízy, ovocných stromů apod.), případně hlinitými solemi či působením různých tuků (zejména rybích). Vyčiněním se z původní surové kůže vytvořila useň (holá) nebo kožešina (s chlupem).
Téměř nejasné je dnes působení kramplířů, kteří zřejmě vyráběli krample, součástky pro vyčesávání vlny nebo lnu ve strojích soukeníků. Zajímavé je, že mezi gardisty nacházíme celkem početně zastoupenou profesi hudebníků, kterých je devět, tedy více než učitelů.
Celkem je uvedeno u gardistů 59 profesí. Úřednická povolání či funkce v dnešní terminologii s jedním zástupcem byla: agent, akademik, c. k. respicient, kontribuční, písař, právník, vrchní na odpočinku a zkoušený rada. Ostatní povolání s jedním zástupcem v gardě byla: bradýř, brusič, handlíř, hoblíř, hodinář, knihař, kněhvedoucí, kominík, obchodník, ovocnář, pecnář, perníkář, plechař, pozamentýř, statkář, mydlář a zámečník.
Dva zástupce najdeme u těchto profesí: bednář, malíř, mistr zednický, provazník, rukavičkář, sklenář, soustružník a tesař.
Z nich určitě zaujme profese – agent či akademik, u nichž si ale dnes již neumíme představit čím se živili. Vůbec není jasný význam profese pozamentýř, snad jedině podobné slovo by mohlo znít metař či zametač. C. k. respicient byla hodnost příslušníka finanční stráže, která byla zřízena roku 1842 a jejíž stanice byla v Polné a plnila zhruba funkci pohraniční stáže, celního a finančního úřadu[3].
Třetí informace se týká frekvence v té době oblíbených křestních jmen. Nejfrekventovanější je jméno František s 57 osobami (dnes 10. nejčetnější jméno), Jan s 50 osobami (dnes 2. nejčetnější jméno a Josef se 47 osobami (dnes 4. nejčetnější jméno).
Celkem oblíbené bylo jméno Ligor, které dnes v kalendáři ani mezi žijícími vůbec nenajdeme (snad jako Libor), také jméno Severin (sv. Severin, kněz v Itálii, dnes 9 osob), Liberát (sv. Liberát zemřel 483, dnes 1 osoba), Liguriáš (sv. Liguriáš – řecký mučedník zemřel ve 3. st., patron Polné) jsou jména téměř neznámá. Vilím (dnes 3 osoby) a Tadyáš změnila časem pravopis. Nyní nejčetnější jméno Jiří měli jen 4 gardisté a dnes třetí nejčetnější jméno Petr mělo mezi gardisty 7 osob. Tehdy celkem četné jméno Adolf dnes v české populaci v jednojmenné formě neexistuje vůbec.
Dalších 22 jmen nacházíme vždy pouze u jedné osoby: Aleš, Ambrož, Benjamin, Blažej, Daniel, Dominik, Edmund, Enan, Jan Tomáš, Josef K., Julian, Lukáš, Martin, Melichor, Michal, Paul, Roman, Teodor, Theodor, Vavřín, Viktorin, a Volfgang.
Z těchto jmen nenajdeme dnes Enana a Melichora. Viktorín – jméno syna krále Jiřího z Poděbrad - dnes mají 3 osoby, Vavřínů však najdeme 35.
Čtvrtou a pro genealogy nesporně nejzajímavější informací je frekvence v té době v Polné se nacházejících rodů či příjmení. Jde celkem o 200 jmen, přičemž u 69 jmen nacházíme více členů dané rodiny a 131 osob je uvedeno pouze jedenkrát, i když u některých jde jen o drobnou pravopisnou odchylku.
Nejpočetněji zastoupeni mezi gardisty byli členové rodu Vítků, kterých bylo 17, Procházků 13 a Sobotků 11. Mezi jmény nacházíme i rody s českým a německým záznamem jména, tak v gardě byli Röhrichové i Rérychové. Přestože garda byla ryze českým útvarem, vidíme z uvedených jmen, že někteří mají jméno původem německé, např. Perkman, Frühbauer, Seidl, Neumann, atd. a nacházíme i jména zřejmě jiného původu jako Bernardy nebo Mauric.
Jednočetná jména mezi gardisty jsou tato:
A - Ambelang
B - Balzr, Basař, Beneš, Bergmann, Bernat, Biška, Blažejovský, Bohata, Boubela, Brdička, Březina, Bukovský
C - Cink, Culka
Č - Činčera
D - Dohnal, Doubal, Dvorský
E - Eichler, Eis
F - Felix, Feltl, Friesse
H - Hakl, Hákl, Heiland, Holásek, Hošek, Hubáček, Hübelbauer, Hulej
CH - Chalupa, Chlebeček
J - Jankl
K - Karhan, Kastner, Kment, Köhler, Kohout, Kojdl, Konzbul, Korejtko, Korotvička, Košel, Kotouč, Kožený, Kremlička, Kubíček, Kundt
L - Lacina, Lahn, Laixner, Landa, Landsmann, Langhans, Laštovička, Ledecký, Leittner, Litman, Litomský, Lorenci
M - Mach, Maras, Mareš, Medřický, Meloun, Milián, Mošner, Motel, Mouric, Müller, Myka
N - Nebesař, Nedbal, Neubauer, Novák
P - Palír, Paul, Pazdera, Pelikán, Perkmann, Peroutka, Petremand, Pibela, Piška, Pittner, Pluhař, Pořický, Putterlik, Půža
R - Rathsam, Richter, Rosenberg, Roštok, Rothaug, Rublák, Růžička, Rybka, Rychtecký
S - Sadka, Sedláček, Skalák, Smied, Soukup, Spálenský, Stehlík, Stránský, Svída
Š - Šejstal, Škorpík, Škoudlín, Šmied, Šorf, Šotola, Šrámek, Šrůtka, Štern, Šubrt
T - Tajchman, Taul
U - Urc
V - Veishar, Viehland, Vocelka, Volf
Z - Záborský, Zacharník, Zavadil, Zelený, Zubatý
Zde opět můžeme pozorovat řadu původem německých jmen. Nacházíme i varianty jmen uvedených ve vícečetné skupině jmen, např. Mauric a Mouric či Perkmann a Bergmann i Perkman. Jistě zajímavé by bylo zjistit u jednotlivých jmen jaká je jejich frekvence výskytu v současné době, ale to je úkol přesahující rozsah tohoto článku i příležitost pro dnešní nositele uvedených jmen.
Poslední informací, kterou lze ze seznamu gardistů získat, je počet domů, resp. osob v gardě podle jednotlivých domů. V seznamu je Polná rozčleněna na 6 částí, chybí Židovské město a Kateřinov.
V roce 1846 bylo v Polné celkem 538 domů a 4 740 obyvatel[4], takže do gardy bylo zapojeno 48% domů a téměř 8% obyvatel.
Jako po každé revoluci vyprchalo nadšení obyvatel velice rychle. Gardy byly zrušeny, prapor byl rozstříhán (později jej purkmistr Antonín Pittner nechal sešít a zasklít do rámu a vystavit v radniční kanceláři) a uniformy byly věnovány divadelním ochotníkům. Ministr vnitra Alexandr Bach vrátil do politického života cenzuru, omezil společenský i politický život a byl až do roku 1859 po císaři nejmocnější osobou v Rakousku. Na druhé straně v té době začal vzkvétat průmysl i obchod, stavěly se silnice, železnice, padly celní bariéry a změnila se státní správa. Ale to je již jiný příběh.