Synové, vnuci a pravnuci Jana Klusáčka z Přibyslavi - čtyři generace rodu Klusáčků v Polné

1. JAN (1) -  první generace

Jak to bylo na počátku? Přestože budeme hovořit o Klusáčcích v Polné, musíme se nejdříve vrátit do Přibyslavi. Zde se 15. května 1747 narodil (byl pokřtěn farářem Josefem Varhaníkem) svobodnému měšťanovi Pavlovi Klusáčkovi a Terezii roz. Novotné syn Jan Nep. Klusáček, jak je zřejmé z matriky narozených farního úřadu Přibyslav[1]. Maminka Terezie byla dcerou Jana Novotného, šafáře ze dvora Dvorce a sňatek uzavřela s Pavlem dne 9. listopadu 1744, tedy necelé 3 roky před narozením syna Jana[2]. Kmotrem Jana byl Karel Špinar, primas a svědky Paulini Pago, radní a Juliana Čeplová.

V té době jeho narození vládne Rakousku již 7 let Marie Terezie a ke konci se chýlí její osmiletý zápas o dědictví po jejím otci Karlu VI. s Pruskem, Bavorskem a Saskem. Mírová smlouva z Cách byla uzavřena v říjnu 1748 a nastalo devítileté období míru. Období, ve kterém byla významně reformována státní správa habsburské monarchie, bylo i obdobím Janova dětství v Přibyslavi.

Co víme ještě o Janovi Klusáčkovi? Zcela jistě se vyučil ševcem. V roce 1773, tedy v necelých 26 letech, se v Polné oženil. Tuto informaci dokládá polenská matrika sňatků. Sňatek uzavřel dne 10. února 1773 s vdovou Janou (Johanou) Budínskou, rozenou Šimánkovou. Zajímavostí je, že v matrice narozených je u Janova jména poznámka o tom, že mu byl dne 30. 1. 1773 v Přibyslavi na faře vydán křestní list a po deseti dnech byla v Polné svatba[3]. Nevěsta byla o 1 rok starší, narodila se 19. 1. 1746 a bylo jí tedy při sňatku s Janem 27 let[4]. Dva roky před tím se Johana provdala za vdovce Karla Budínského, nájemce a ševce v Polné[5], ale brzy na to se sama stala vdovou. Otcem Johany byl tkadlec Alexej Šimánek, který v době prvního sňatku Johany již byl mrtev a matkou Alžběta Měřínská.

A tak z matrik přesvědčivě poznáváme, že Jan Klusáček sňatkem s Janou Budínskou - Šimánkovou získal v Polné ševcovskou živnost a tak založil novou rodovou větev Klusáčků, kteří přišli do Polné z Přibyslavi.

Příchodu Jana do Polné počátkem roku 1773 předcházelo hospodářsky složité období let 1770 až 1772. Následkem neúrody bylo celé panství polensko - přibyslavské v těchto 3 letech postiženou bídou, hladem a abnormální mortalitou obyvatel. Ve druhém pololetí roku 1772 zemřelo na panství 492 osob, z 300 robotujících podruhů jich zůstalo jen 40[6]. Zdá se, že obětí těchto hladových let byl i první manžel Johany Šimánkové Karel Budínský. V celých Čechách zemřela patrně až desetina obyvatelstva.

K roku 1770 se váže ještě jedna událost. V závěru tohoto roku a počátkem roku 1771 bylo všem domům přiděleno evidenční číslo, tzv. numerus conscriptionis, které bylo následně využito při sčítání lidu a od té doby bylo zapisováno povinně do matrik. Používá se prakticky dodnes jako číslo popisné. V roce 1805 však byly ve velkých městech domy přečíslovány. V Polné došlo k částečnému přečíslování domů až počátkem 20. století.

Z matriky vyplývá, že Jan a Jana (Johana) spolu měli pouze 3 děti.  První syn Tomáš se narodil v roce 1776, tedy když Janovi bylo 29 let, druhý syn Jan se narodil po necelých 6 letech v roce 1782.

Jejich poslední potomek, dcera Rosina se narodila 11. 2. 1786[7], tak jako její bratři v domě č. 8 (nově č. p. 9), deset let po narození prvního bratra. Otci bylo v té době již 39 a matce 40 let. Rosina zemřela v 70 letech, 29. února 1856, jak vyplývá z poznámky u jejího jména v matrice narozených.

Jan Klusáček se dožil 61 let. Zemřel v domě č. 134 (nově č. p. 78) dne 4. 10. 1808 na souchotiny[8]. Johana Klusáčková jej přežila o 14 let a zemřela ve svých 77 letech v domě č. 145 (nově č. p. 69) dne 25. srpna 1822[9] na mrtvici (Schlagfluss). Jejich společné soužití v manželství trvalo 35 let.

2. generace (synové)

2. 1. TOMÁŠ - 2. generace

Tomáš, prvorozený syn Jana (1) a Johany se narodil 13. 12. 1776[1] v Polné č. 8 (č. p. 9) a o den později byl pokřtěn. Jeho kmotrem byl František Šrutka, kloboučník z Polné, svědky tkadlec Ignác Vítek a Anna Sedláková, manželka řezníka Josefa Sedláka. O jeho osudech mnoho nevíme.

Tomáš se v Polné v roce 1799 ve svých 23 letech oženil s Annou Marií Schmied a velmi mlád zemřel a to 2. dubna 1807 ve svých 31 letech. Přes tuto skutečnost a pouhých osmi let společného rodinného života měl s Annou tři děti a to syna Tadeáše, který se narodil 17. 10. 1800[2], syna Antonína, narozeného 3. 6. 1801[3] a dceru Marii narozenou 31. 8. 1804[4]. Syn Tadeáš se z Polné možná odstěhoval nebo zemřel. Matriky mlčí o jeho sňatku i smrti, ale zajímavé je, že i u jména jeho bratra Antonína se objevuje druhé jméno Tadeáš. Marie zemřela patrně již v roce 1805 a tak pouze Antonín byl pokračovatelem této linie rodu.

2. 2. JAN (2) - 2. generace

Jan (2) se narodil 24. května 1782[5] v domě č. 8 (nově č. p. 9). Kmotr i svědkové byli stejní, jako u jeho bratra Tomáše, narozeného o 6 let dříve. Pro přehlednost jej označujeme číslem (2), abychom jej odlišili v textu ihned od jeho tatínka Jana (1) a jak uvidíme i od jeho syna Jana (3). Jeho otcem byl Jan (1) a matkou Jana roz. Šimánková.

V roce 1782 ležel v Polné uherský pluk „Karoli“, který tam rozšířil mnoho nakažlivých nemocí. V době jeho narození již 2 roky samostatně vládnul (od roku 1780) Josef II., který v průběhu své desetileté vlády zrušil poddanství, zmírnil robotu, vydal toleranční patent a zavedl do škol místo češtiny němčinu. V roce 1787 byly zřízeny krajské kriminální soudy a rok na to byla odstraněna v Polné šibenice a pranýř z náměstí. V roce 1794, Janovi bylo 12 let, dne 10. května, vyhořel polenský zámek. Ve Francii od roku 1792 zuřila revoluce a v Evropě posléze války s Napoleonem. Dne 19. 11. 1805 prchalo Polnou v bitvě u Slavkova poražené rakouské vojsko před Francouzi a poté městem prošlo několik vojenských jednotek.

Otec Jan (1) mu zemřel v říjnu roku 1808, tedy v době, kdy Janovi (2) bylo 26 let. Jan (2) se patrně u otce vyučil rovněž ševcem a živnost po otcově smrti převzal. 

Počátkem stejného roku, kdy mu zemřel tatínek, se Jan (2) oženil. Sňatek uzavřel dne 25. února 1808 v Polné č. 134 - M[6].  Vzal si za manželku o 4 roky mladší Antonii Grossovou, narozenou dne 17. 6. 1786[7] v Polné č. 47 - M. Ještě v témže roce se jim narodil první syn Severin.

Ve stejném roce, tedy v roce 1808 zemřel majitel panství Karel z Ditrichštejna a převzal jej jeho syn kníže František Josef z Ditrichštejna.

Janova (2) žena Antonie byla dcerou Antonína Grosse, narozeného v Polné č. 48 v roce 1753, který byl kontribučním - tedy výběrčím daní. Otcem Antonína Grosse byl Ignác Gross, mistr skelných hutí na střítežském panství. Již v roce 1738 se usadil v Polné a vlastnil dům č. 48 na náměstí. Syn Antonín převzal dům v roce 1770.

Maminka Antonie Grossové se jmenovala Alžběta z Riesenfeldu. Pocházela z Jihlavy a to z rodu jihlavských primasů povýšených v 17. století do šlechtického stavu[8]. Jejím otcem byl Jan z Riesenfeldu. Šlo o nerovný sňatek, snad dokonce Alžběta za Antonínem utekla z domu, ale bližší informace o této rodinné aféře již zavál čas. Břetislav Rérych se ve své knize Rodáci a obyvatelé města Polné[9] zmiňuje, že se o babičce Grossové v rodině vyprávělo, že si vzala Grosse proti vůli svých rodičů. Zde se také, hovoří o tom, že Anton Gross byl „Glossmistrem“ Vonavských hutí a že se prý po různých úkladech závistníků usadil v Polné. To však bude omyl, protože do Polné přišel již Antonínův otec Ignác. Skelné hutě byly patrně ve Voňově (také Zvonějově), což byla osada obce Štoky, která se naposledy uváděla v roce 1850.

V rozmezí let 1808 až 1827, tedy v průběhu 19 let měli spolu Jan (2) a Antonie celkem 8 dětí.  Polovina z nich však zemřela v dětském věku. Dospělosti se dožili synové Severin Jan, nar. 22. 10. 1808[10], Antonín nar. 9. 1. 1817[11], Ludvík narozený 4. 8. 1822[12] a Jan (3)[13] nar. 29. 8. 1827. Severin se oženil, ale zemřel bezdětný, ostatní měli vždy několik potomků, a i o nich dále pojednává tento článek.

Zmiňme se pro úplnost i o dětech zemřelých. Druhé dítě Antonín se narodilo 30.5.1813[14] v domě č. 134 (č. p. 78), ale zemřelo v roce 1814 ve věku 9 měsíců. Zajímavé je z našeho dnešního pohledu, že jeho jméno dostal i další syn, který přežil, a budeme o něm dále hovořit. Třetí syn v pořadí František[15] se narodil 29. 11. 1814. O jeho osudu nemáme jasnou představu, protože v matrikách úmrtí záznam chybí, ale také o něm dále nemáme žádné zprávy. Jako páté dítě se narodil Jan a to 16. 5. 1819[16] a i on zemřel v jednom roce života. I jeho jméno bylo později dáno dalšímu z narozených dětí. Sedmá v pořadí se narodila jediná dcera Antonia[17] a to 25. 5. 1825, ale i ta zemřela ve věku 10 měsíců. Je vidět, že život Jana a Antonie nebyl jednoduchý a že zažili mnoho smutných chvil. Ale to nejen generace dětí, ale ani následující generace potomků jen stěží mohou vědět a již vůbec se nemohou do takových situací vcítit. 

V roce 1810 byla přeložena správa panství ze zámku do Přibyslavi a do roku 1825 zůstala v Polné pouze účtárna, což jistě oslabilo význam města jako správního centra oblasti.

Jan (2) Klusáček zemřel 20. prosince 1851, jak dokládá poznámka u jeho jména v matrice narozených a dožil se tedy 69 let.

V roce 1848, tedy 3 roky před smrtí Jana (2) patřila Polná počtem obyvatel, jak uvádí Ivan Pfaff[18], mezi 10 největších měst v Čechách. Měla v té době 6,5 tis. obyvatel. Několik let před tím dospěl v Polné k vrcholu rozvoj soukenické výroby. V roce se jí zabývalo 612 osob (349 mistrů, 263 tovaryšů a učňů) na 409 stavech[19]. Soukenictví se významně zasloužilo o rychlý rozvoj města v období, o kterém hovoříme a vzrůst počtu jeho obyvatel.

Janova (2) žena Antonie Klusáčková - roz. Grossová ho přežila o 20 let a zemřela až 26. června 1871 (připsáno u jejího jména v matrice narozených) ve věku 85 let. Dočkala se tak narození většiny svých vnuků a vnuček. Společné soužití Jana a Antonie trvalo 43 let.

Antonie se dožila již zcela jiného období, kdy po požáru města nastal jeho úpadek včetně úbytku obyvatel. Také soukenictví upadalo, až byl v roce 1908 soukenický cech rozpuštěn[20].

3. generace (vnuci)

V generaci vnuků je 5 osob, narozených v rozmezí 26 let, tedy v letech 1801 až 1827. Pouze první dva z nich, Tadeáše a Antonína, mohl jejich děda Jan (1) vidět na vlastní oči.

Připomeňme si že, šlo o období napoleonských válek a vlády posledního císaře „Svaté říše římské a národa německého“ a prvního císaře rakouského Františka II. (I), syna pouhé dva roky panujícího Leopolda II, který zemřel 1. 3. 1792. František pak vládl v 43 roků, až do roku 1835. Války s Napoleonem trvaly 16 let, v letech 1799 až 1815 s významně ovlivnily politický vývoj v Evropě a tím pádem i v Rakousku a Českém království. V roce 1805 Napoleon zvítězil ve třetí koaliční válce v bitvě u Slavkova a obsadil Vídeň. V roce 1806 se vzdal František titulu římského císaře a Svatá říše římská národa německého zanikla. Rakousko prohrálo i 4. koaliční válku v roce 1809, kdy Napoleon po druhé obsadil Vídeň. V následujícím roce 1810 si Napoleon bere za manželku dceru Františka II. arcivévodkyni Marii Luisu. Rakouské hospodářství bylo rozvráceno a vyhlásilo státní bankrot v roce 1811. Měna se znehodnotila v poměru 1 : 5. Poslední 5. koaliční válka s Napoleonem začala v srpnu 1813, po Napoleonových prohrách v Rusku a skončila v říjnu téhož roku bitvou u Lipska, kdy byl Napoleon poražen. V létě roku 1813 se válčilo i na území Čech mezi Libercem a Ústím nad Labem. Mírová jednání v Paříži z roku 1814 ukončila toto válečné období, které se významně dotklo i života lidí té doby. V červnu 1815 definitivně Napoleon prohrál v bitvě u Waterloo. 

V tomto období umírá Tomáš (1807), Jan (1) umírá v roce 1808 a pro Jana (2) je to období, kdy zakládá rodinu (1808) a postupně se rodí jeho synové a kdy jistě bojuje o udržení své živnosti.  

Vládu v Rakousku výrazně ovlivňoval kníže Metternich, který byl jmenován kancléřem v roce 1810 a byl jím i po smrti Františka II. až do roku 1848, tedy 38 let.  V letech 1814 až 1815 se pod jeho předsednictvím konal ve Vídni mírový kongres, který obnovil politickou sílu Rakouska a založil relativní stabilitu Evropy na další desítky let. Jeho režim byl silně konzervativní, ale zajistil po letech krizí, válek a rozvratu klidný a relativně prosperující život. V roce 1811 byl vydán občanský zákoník, který byl moderní a ovlivňoval život lidí po dobu mnoha dalších desetiletí. 

3. 1. 1. ANTONÍN - 3. generace

Antonín se narodil dne 3. června 1801. Jeho otcem byl Tomáš, prvorozený syn Jana (1). O Antonínovi zatím mnoho nevíme, jen to, co lze vytěžit z matrik. Jeho tatínek mu zemřel, když mu bylo 6 let (1807), takže život asi neměl zcela jednoduchý.

V roce 1831, tedy ve věku 30 let se oženil s Terezií Jarošovou. Měli spolu 2 děti a to Barboru, narozenou 1. 12. 1832 a Karla v roce 1835. Matrika uvádí, že se oba narodili v Kateřinově. Je tedy zřejmé, že rodina žila v této části města.

3. 2. 1. SEVERIN JAN - 3. generace

Severin Jan se narodil 22. října 1808 v domě č. 134 - M (č. p. 78), 18 dní po úmrtí svého dědečka Jana (1). Porovnáme-li data jeho narození s datem sňatku rodičů, tedy Jana (2) a Antonie roz. Grossové, zdá se, že jeho početí bylo důvodem ke svatbě, protože od jejich sňatku 25. 2. 1808 do jeho narození uplynulo pouze 8 měsíců.

Severin uzavřel roku 1834 ve věku 26 let sňatek s Barborou Bažantovou. Jejich manželství však bylo bezdětné. V roce 1862 je zmiňován jako kmotr Bohumila Klusáčka; v té době bydlí v Polné č. 3 - M. Severin zemřel 14. 6. 1870 (dle záznamu v matrice narozených). Bylo mu 62 let. O jeho životě mnoho nevíme, jen to že byl tkalcem a že se u něj tomuto řemeslu učil Antonín, jeho bratr.

Jediná zajímavost spojená s jeho jménem spočívá v jeho záměně s otcem Janem (2) v několika článcích v již zmíněné publikaci Břetislava Rérycha. Zde u hesla Antonín Klusáček je za jeho otce označen Severin Klusáček, obuvník v č. 145 - M (č. p. 69) na Sezimově náměstí a u hesla Akad. malíř Karel L. Klusáček se za jeho dědečka opět označuje Severin, který měl na manželku M. Grossovou (správně by mělo být A). Z matričních zápisů a křestních listů však nade všechnu pochybnost vyplývá, že manželem Antonie Grossové a otcem svých dětí byl Jan (2) a nikoliv Severin a že Severin byl jeho prvním synem. Jak k této záměně došlo, nevíme, ale vyplývá z ní poučení o tom, že lidská paměť je velice krátká a spletité příbuzenské vazby upadají v již v další generaci v zapomnění. A to je pro nás určitým podnětem a výzvou pokusit se popsat tyto vazby pro příští generace.

Zastavme se na chvíli u domů, ve kterých se rodilo, ženilo či vdávalo, žilo a umíralo. Jejich čísla jsou dobrým vodítkem pro identifikaci jejich obyvatelů. Z matrik vyplývá, že v přecházejícím odstavci uvedeném domě č. 145 (č. p. 69) na Sezimově náměstí opravdu Jan (2) s Antonii Grossovou žili a to nejpozději od roku 1817, kdy se v něm narodil syn Antonín, když jeho zemřelý bratr rovněž Antonín se narodil ještě v domě č. 134 - M (č. p. 78). Zde uzavřeli roku 1808 sňatek Jan (2) s Antonií Grossovou, narodil se zde Severin a zemřel téhož roku Jan (1). Jeho manželka Johana však již zemřela roku 1822 v domě č 145 - M (č. p. 69), žila tedy v závěru života u svého syna Jana (2). Víme, že v domě č. 8 - M (č. p. 9) se narodili všechny děti Jana (1) v letech 1776 až 1786 a v domě č. 47 - M (č. p. 47) se narodila Antonie Grossová v roce 1786.

3. 2. 2. ANTONÍN - 3. generace

Antonín, toho jména v rodině Jana (2) a Antonie již druhý se narodil v č. 145 (č. p. 69) dne 9. ledna 1817. V době jeho narození bylo otci 35 a matce 31 let a bylo to jejich čtvrté dítě. O jeho životě se dochovalo mnoho informací, vzhledem k jeho působení jako učitele na polenské škole a jeho velké angažovanosti ve společenském a kulturním životě města[1]. Zachoval se rovněž jeho vlastnoruční životopis - krátký z roku 1873 a poměrně podrobný z roku 1896. Můžeme tedy sledovat jeho životní osudy téměř rok za rokem.

Ve svých 12 letech, v roce 1829, skončil šestiletou hlavní školu v Polné a učil se dále u svého otce obuvníkem. Jeho starší bratr Severin ve stejném domě působil jako mistr soukenický a Antonín, jak sám píše, se naučil i řemeslo soukenické. V 18 letech se rozhodl jako obuvnický tovaryš jít do světa za získáním praktických zkušeností. To bylo ostatně podmínkou toho, aby mohl v řemesle působit jako mistr. V roce 1835 tedy vyrazil na vandr a původně chtěl do Vídně, kde však dost práce nenašel a tak procestoval několik měst na Moravě, ve Slezsku, Uhrách a Rakousku. Nejdéle zůstal v Nových Hradech, ale pak se vrátil do Polné, aby na žádost rodičů pracoval doma a vyučil mladšího bratra (Ludvíka) rovněž obuvníkem. V roce 1841 (ve věku 24 let) chtěl v Brně navštěvovat, jak sám říká z touhy po duševní práci, reálnou školu, ale nebyl na studium přijat. Zůstal v Brně a živil se kondicemi a hudbou až do prázdnin a ve školním roce 1842/1843 vystudoval čtvrtou hlavní třídu v Jihlavě. V roce 1844 pak vystudoval v Brně kurz pro vzdělávání učitelů pro obecné školy. O roku 1846 (bylo mu 29 let) začal učit, nejdříve v Nížkově, Poděšíně a Borové, v roce 1849, ve věku 32 let, se stal podučitelem v Polné, ale již od října 1849 do srpna 1851 studoval na učitelském ústavu „Budeč“ v Praze a získal oprávnění učit na národních školách a roku 1851 se pak stal učitelem II. hlavní třídy v Polné. Současně působil jako choralista v kostele.

V Polné byla nejdříve tzv. normální škola[2] a v roce 1817 byla zřízena škola hlavní. V roce 1852 byl ředitelem školy Ignác Špinar (plat 420 zl. r. m.), druhým učitelem byl Antonín Klusáček (plat 367,50 zl. r. m.), třetím učitelem Josef Sequenc (plat 315 zl. r. m.) a 2 podučitelé Josef Litomyšlský (plat 210 zl.r. m.) a Jan Sobotka (plat 175,50 zl. r. m.).  Pořadí učitelů bylo důležité z hlediska jejich platů z roku 1859, které uvádíme pro zajímavost v závorce u jména ve zlatých r. m. (rakouské měny či čísla).

Antonín na škole působil 25 let až do roku 1877 (v tomto roce mu již bylo 60 let), kdy byl přeložen (snad za trest) do Škrdlovic u Žďáru nad Sázavou. Nejdříve byl správcem této školy s ročním služným 500 zl. r. m, v roce 1885 se stal ředitelem této školy, povýšené na dvoutřídní, se služným 700 zl. Po 12 letech v roce 1889 požádal o odchod na odpočinek a vrátil se do Polné. V té době mu již bylo 72 let.

Antonín byl velmi aktivní na kulturním poli. V roce 1862 založil v Polné pěvecký spolek Čestmír a po dlouhou dobu vedl polenské ochotnické divadlo (1856 až 1875), ve kterém též režíroval, překládal z němčiny hry, zhudebňoval dramata, maloval kulisy a vyráběl rekvizity. U ochotnického divadla se již pohyboval jako čtrnáctiletý roku 1831, kdy pomáhal staršímu bratrovi Severinovi s výrobou věcí pro divadelní hru. Po návratu ze Škrdlovic se opět ujal ochotnického divadla, stal se předsedou Měšťanské besedy a správcem hospodářského spolku Viktorin. V září (na sv. Václava) roku 1891, tedy ve věku 74 let, byl raněn mrtvicí a vzdal se všech funkcí.

Antonín se oženil se Anastázií Dočekalovou, o deset let mladší dcerou panského úředníka - drába, která se narodila 18. 4. 1827. Poznali se prý na prknech polenského ochotnického divadla. Spolu měli 2 syny. Jaroslav se narodil v roce 1853, kdy otci bylo 36 let, a Bohumil se narodil v roce 1862, kdy otci bylo 45 let. Anastázie zemřela ve věku 68 let dne 31. 10. 1895. Po její smrti se Antonín již 4. listopadu 1895 přestěhoval ke svému synovi Bohumilovi do Prahy, kde také zemřel 1. července 1898 ve věku 81 let.

O Antonínovi se rovněž vypráví, že miloval dceru ředitele polenské školy Severina Prombergra (zemřel 1847), který jí však odmítl dát ševci. Svůj postoj nezměnil ani poté, když Antonín vystudoval. Jeho milá vstoupila do kláštera Alžbětinek v Praze a on si vzal dceru drába. 

3. 2. 3. LUDVÍK- 3. generace

Ludvík se narodil 4. srpna 1822 v Polné č. 145 - M (č. p. 69), jako šesté dítě Jana (2) a Antonie roz. Grossové. Vyučil se, jak vzpomíná jeho bratr Antonín, obuvníkem u svého otce, za pomoci Antonína, což bylo nejspíše v letech 1839/40, protože v roce 1841 již Antonín odchází do Brna.

Ludvík byl, jak se zdá, ze všech bratrů nejschopnější podnikatel. Provozoval ševcovské řemeslo, ale stal se také, nevíme v jakém roce, nájemcem panského dvora Ovčín a vlastníkem domu č. 42 na náměstí.

Ludvík se oženil s Annou Svobodovou, narozenou 8. července 1825, dcerou Karla Svobody, mydláře, měšťana v Polné č. 22 - M a jeho manželky Johanny roz. Měřínské z Polné č. 75 - D.  Stalo se tak 24. května 1848. 

V té souvislosti udělejme malou odbočku v chronologii potomků Jana Klusáčka a podívejme se na komplikovanost rodopisných vztahů. Anna Svobodová, manželka Ludvíka Klusáčka, měla 4 sestry. S jednou z nich, Johanou měly společnou svatbu ve výše uvedeném revolučním roce 1848. Tato Johana Svobodová (*18. 5.1829, †25. 10. 1899) si vzala za manžela Josefa Röhricha (*8. 2.1823), který byl kramplířem a později účetním záložny. A aby to bylo ještě komplikovanější, tento Josef byl synem Antonína Röhricha, rukavičkáře a Františky Grossové (8. 3.1795, †8. 5.1862). A tato Františka byla sestrou Antonie Grossové, manželky Jana (2) Klusáčka. Takže dvě sestry Grossové si vzali Klusáčka a Röhricha a jejich synové, tedy vnuci Antonína Grosse a Alžběty z Riesenfeldu si vzaly dvě sestry Svobodovi a to ve stejný den. A také, za 50 let, společně oslavili zlatou svatbu a to dne 24. 5.1898.

To však ještě není vše. Ludvíkův syn Dobroslav (jak dále uslyšíme) měl dceru Ludviku (*1880) a jejím manželem se stal Břetislav Rérych, který se narodil 31. 7. 1872 jako poslední z 14 dětí Johany a Josefa Röhricha. Břetislav Rérych je autorem publikace, ze které citujeme, zakladatelem polenského muzea a ředitelem na chlapecké škole v Polné. Zemřel 14. 10. 1936. 

První dcera Božena se Ludvíkovi a Anně narodila 16. 4.1849. Otci Ludvíkovi bylo v té době 27 let a mamince Anně 24 let. O 2 roky později 10. 1. 1851 se narodil syn Dobroslav, v roce 1857 druhý syn Heroš, 27. 8. 1859 dcera Ludmila, v roce 1861 syn Gustav a roku 1865 čtvrtý a nejmladší syn Karel. To bylo rodičům 43 a 40 let. 

K synům se dále vrátíme, krátce o dcerách. Božena se 30. 7.1877, ve věku 28 let, vdala za 45letého strážmistra četnictva a vdovce Josefa Němce. Působila jako učitelka na národní škole v Polné. Zemřela až 26. 6.1932 ve věku 83 let. Manželství bylo bezdětné. Byla členskou ochotnického divadla v Polné. Druhá dcera Ludmila zemřela mladá 8. 1.1882 ve svých 23 letech.

Ludvík se angažoval v městské správě, byl obecním radním a v hospodářském odboru městské rady. V roce 1863 po požáru se stal, podobně jako Antonín, členem 13 členného družstva ustaveného na podporu pohořalých, které přijímalo a rozdělovalo dary[3]. Dopisem ze dne 31. 12.1887, oznamuje obecní rada, za purkmistra A. Pittnera, Ludvíkovi Klusáčkovi, že jej na základě jeho žádosti ze dne 28. 9. 1887 zprošťuje úřadu obecního rady a předsedy hospodářského odboru. Bylo mu v té době 65 let.

Jak vzpomíná František Pokorný[4] v roce 1939, patřil Ludvík ke zpěvákům na polenském kůru s báječným basem, podobně jako oba jeho bratři Jan a Antonín.

Ludvík zemřel 1. 11. 1908 ve věku 86 let. Ze čtyř bratrů 3. generace se dožil nejvyššího věku a výrazně delšího života se dožil i proti svému otci a dědečkovi.

3. 2. 4. JAN (3) - 3. generace

Jan (3), toho jména v rodině Jana (2) a Antonie také již druhý, se narodil v č. 145 (č. p. 69) dne 29. srpna 1827. Podle opisu rodného listu ze dne 1. 10. 1940 by to mělo být č. 196, ale to je zjevně nesprávné a nejspíš se jedná o přepis čísla stránky v matrice. Pokřtěn byl od den později 30. 8.1827. V době jeho narození bylo otci Janovi (2) 45 a matce Antonii 41 let a bylo to jejich poslední dítě. Byl o 19 let mladší než bratr Severin, o 10 let mladší než bratr Antonín a o 5 let mladší než bratr Ludvík.

O jeho životě není veřejně dostupných tolik informací jako o Antonínovi, ale protože byl činný v městské správě, lze dohledat řadu listinných pramenů. Protože je to činnost velice časově náročná, uvádíme pouze nám známé údaje a je velmi jisté, že je bude možné časem ještě upřesnit a rozšířit. Neúplnost údajů však, podle názoru autora, nemůže být důvodem k otálení s publikací zjištěných informací, protože i tak nedokonalý článek se může stát východiskem pro bádání dalších generací.

Lze předpokládat, že i Jan (3) navštěvoval nejdříve šest let polenskou školu a ukončil ji v roce 1839. Dále se pak nejspíš vyučil truhlářem, přičemž toto učení trvalo nejméně 3 roky a 3 roky měl pobýt na vandru. Z dokumentu, který v poznámkách v plném znění uvádíme, vyplývá, že sloužil v armádě jako účetní šikovatel. Janovi bylo 20 let v roce 1847, tj. dva roky poté, co byla doba vojenské služby v rakouské armádě snížena ze 14 na 8 let. V roce 1858 pak byla zavedena všeobecná branná povinnost, délka činné služby zůstala osm roku. Je tedy otázkou, kdy Jan (3) sloužil v armádě a kde. Nejspíše to bylo u 21. pěšího pluku, který měl od doby Josefa II. určen za verbovací okres čáslavský kraj, do kterého rovněž patřila Polná. Nebylo to patrně dříve než v roce 1846/47 a za tohoto předpokladu by jeho činná služba skončila v roce 1854/55 a to by mu bylo 28 let. 

V roce 1850 byla v Polné zřízena četnická stanice o 5 mužích. Po pěti letech její existence Jan (3), ve věku 28 let, žádá o přijetí k četnictvu, jak o tom svědčí poznámka v matrice, že mu byl vydán 17. 11. 1855 křestní list z důvodu přijmutí k četnictvu. Toto datum dobře navazuje na předpokládaný konec vojenské služby. Přijat k četnictvu ovšem nebyl, protože tuto skutečnost dále neuvádí.

Dle svého vyjádření 3 roky působil jako naddozorce při finanční stráži. Je tedy zřejmé, že místo k četnictvu byl přijat k finanční stráži. Stanice Finanční stráže v Polné se šesti muži byla zřízena v Polné již v roce 1837. Sloužil u ní také Josef Němec, manžel Boženy Němcové, významné české spisovatelky, která s ním také v Polné pobývala.

Nejpozději v roce 1859 se Jan (3) oženil s Barborou Štěpánovou ze Skutče, protože již v tomto roce se jim narodila první dcera Blažena. Janovi bylo v tomto roce 32 let. Dva roky na to, 1. března 1861 se pak narodila druhá dcera Božena. V roce 1865 však jeho manželka Barbora zemřela. Jejich manželství trvalo tudíž pouze asi 6 let. Patrně žil v domě č. 42, protože následující rok je tento dům uveden v matrice oddaných při jeho druhém sňatku. V další době je dům v držení bratra Ludvíka a jeho potomků až do dnešních dnů.

Mezi narozením druhé dcery Jana (3) a smrtí jeho manželky došlo v Polné k známé tragické události. Dne 4. srpna 1863 rozsáhlý požáru zničil velkou část města včetně domu č. 42 na náměstí, ve kterém patrně Jan (3) bydlel.

Jan (3) zůstal sám s šestiletou a čtyřletou dcerou a jistě proto se již vzápětí, dne 5. února 1866 oženil s Ludmilou (Lidmilou) Köhlerovou, která se narodila 3. srpna 1841 v Polné 82 - D. Byla dcerou mistra postřihačského Karla Köhlera z Polné č. 140 - M (č. p. 74) a Josefy Winklerové (8. 3.1818 - 19. 8.1897; dcera zemřelého mistra sedlářského Petra Winklera) z Polné č. 10 - M (č. p. 11). Vdávala se tedy ve věku 25 let a byla o 14 let mladší než Jan (3), kterému již bylo 39 let.

Z tohoto manželství se v roce 1868 narodil první syn Antonín, 28. 1. 1870 dcera Karolina, 17. 2. 1872 druhá dcera Josefa a v roce 1874 se narodilo poslední dítě, druhý syn Bedřich. Při jeho narození bylo otci 47 let a matce 33 let. Jak je vidět, plodili Jan (3) s Ludmilou děti v pravidelném odstupu 2 let. Dokonce Josefa a Bedřich se narodili ve stejný den. 

Rok po narození syna Antonína, žádost je datována 29. 6. 1869[5], žádá Jan (3) o přijetí na uprázdněné místo městského účetního. Obecní rada jej zvolila 13 hlasy dne 8. července 1869.  Převzetí úřadu bylo provedeno dnem 21. července 1869.  Roční služné činilo 350 zl. r. m. (pro srovnání - jeho bratr Antonín, přeložený za trest do venkovské školy měl plat 500 zl.) Podmínkou přijetí do této funkce bylo složení kauce ve výši ročního platu. V této věci se zachoval protokol z 2. 8. 1869, z kterého vyplývá, že kauci ve státních obligacích ve výši 500 zl. složil za Jana jeho bratr Ludvík. Bylo to tedy pěkné gesto a velká pomoc od staršího bratra. Až v roce 1875 požádal Jan o provedení výměny obligací za vkladní knížku s uloženou sumou 399 zl. 48 kr. Tak se stal mistr truhlářský, ve věku 42 let, účetním města Polná a tuto funkci vykonával až do roku 1903, tedy po dobu 34 let.

Obecní zastupitelstvo jej zprostilo funkce 26. 9.1903, vzhledem k tomu, že jak se uvádí „úřad městského účetního dále zastávat nemůžete“ a od 1. 10. 1903 mu stanovilo roční penzi ve výši 1 000 korun.

Penzi si však Jan (3) dlouho neužil, protože za dva měsíce, dne 30. 11. 1903 zemřel a byl pochován do rodinného hrobu na hřbitově u sv. Barbory, kde již byla dříve pochována jeho první žena. Jan (3) žil 76 let.  Druhá manželka Ludmila se dožila 68 let a zemřela 28. 12.1909.

Jeho dvě dcery z prvního manželství se provdaly. Blažena (1859-1918) se provdala za Karla Hlubockého. Zemřela v roce 1918. Božena si vzala Ignáce Zhoře a odstěhovala se do Grazu ve Štýrsku v Rakousku. Zemřela 4.3.1951. Jejich potomci žijí až do dnešních dnů.

Dcery z druhého manželství Karolina i Josefa se neprovdaly. Josefa (říkalo se jí teta Pepa) působila jako faktorka. Vykupovala síťky na vlasy a jiné výrobky a prodávala je dále. Její bratr Bedřich byl dlouhou dobu svobodný a po určitou dobu s ním bydlela v Praze v Mánesově ulici, kde měl byt a vedla mu domácnost. Zemřela 4 měsíce před Bedřichem dne 7. 12. 1941 ve věku 69 let.

Karolina (říkalo se jí teta Karla) měla „milého“ Antonína Máku, ale toho prý jeho matka zaslíbila Bohu a tak se stal farářem. Máka ve svých 28 letech přišel jako kaplan do Polné[6]. Karolíně bylo v té době 23 let. Později Máka sloužil na faře v Sopotech a teta Karla u něj byla jako kuchařka. K ní se váže v rodině tradovaná věta, kterou při jakýchsi bohoslužbách prohlásil pan farář: “Kázal bych, však nemám komu, Klusáčková, jděte domu“. Karla zemřela 13. 1. 1955, bylo jí 82 let.

4. generace (pravnuci)

Ve čtvrté generaci je devět pravnuků a sedm pravnuček Jana (1), kteří se narodili v rozmezí let 1832 až 1874, tedy v rozmezí 42 let.

Mezi narozením posledního vnuka Jana (1) a narozením prvního pravnuka uběhlo pouhých 5 let.

Od roku 1835 vládl v Rakousku císař Ferdinand I., jako český král Ferdinand V., zvaný Dobrotivý. Císařem se stal ve věku 42 let po smrti svého otce Františka. Faktický výkon vlády byl ovšem v rukách kancléře Metternicha, Františkova bratra arcivévody Ludvíka a hraběte Kolovrata, kteří tvořili tzv. státní konferenci. Bylo tomu z toho důvodu, že Ferdinand trpěl epileptickými záchvaty a nebyl duševně zcela v pořádku. Období formální vlády Ferdinanda a faktické vlády Metternicha a Kolovrata bylo obdobím politické stagnace, ale slušného hospodářského rozvoje a jedním z nejklidnějších období v našich dějinách. V tomto období se začaly stavět první továrny, začala se budovat železnice (1845 v Praze), bylo to období biedermeieru, valčíků, divadelních představení J. K.Tyla (1834), Máchova Máje (1836). V roce 1835 zazněla poprvé píseň Kde domov můj.

Takováto období relativního klidu však zpravidla končí krizí, toto období skončilo revolucí roku 1848. Již v roce 1842 bylo katastrofální sucho, které vyvolalo hlad, vysoké ceny, zoufalství chudých. V roce 1844 vypukly v Praze bouře dělníků v kartounkách židovských podnikatelů bratrů Porgesů (obdrželi titul pánů z Portheimu), které se přenesly i do jiných továren a do jiných měst. V roce 1848 pak celková politická krize v Rakousku - Uhersku vyvolala řadu nepokojů v Benátsku a Lombardii, Uhry vyhlásily samostatnost a v Praze byla v březnu svolána politická schůze do Svatováclavských lázní. I ve Vídni vypukly nepokoje a jejich důsledkem bylo odstoupení knížete Metternicha, který emigroval do Londýna. Císař vyhlásil svobodu tisku a shromažďování a byla vyhlášena konstituce. V červnu 1848 byli studenti na barikádách v Praze rozehnání generálem Windischgrätzem. V říjnu pak potlačil tentýž generál povstání ve Vídni, rozehnal ústavodárný říšský sněm, který se přesunul do Kroměříže v prosinci v Olomouci Ferdinand I. abdikuje ve prospěch osmnáctiletého synovce Františka Josefa I.

A tak nastalo dlouhé období vlády Františka Josefa I., které skončilo až jeho smrtí v roce 1916. Stručně řečeno tedy všichni pravnuci Jana (1) svůj produktivní život prožili v tomto období, někteří dokonce i v tomto období zemřeli. Tento heslovitý exkurz do velkých dějin není nutné dále rozvádět, chtěl jen napovědět, na jakém pozadí se odehrávaly osudy a dějiny jednotlivých osob našeho vyprávěni.

4. 1. 1. 1. Karel - 4. generace

Karel se narodil v Kateřinově čtyři roky po sňatku svých rodičů, Antonína, syna Tomáše a Terezie roz. Jarošové 15. 7.1835. Otci bylo při jeho narození 34 let. To je prakticky jediná informace, kterou máme nyní k dispozici.

4. 2. 2. 1. Jaroslav, prof. - 4. generace 

Jaroslav, starší syn Antonína se narodil 20. 4. 1853 v domě č. p. 50 (dnes Česká spořitelna). Jeho otci bylo již 36 let a již dva roky v té době působil na polenské škole jako učitel. Po ukončení školní docházky na hlavní škole v Polné přešel Jaroslav, patrně v roce 1863, studovat na reálné gymnázium v Chrudimi, kde v roce  1869 maturoval. Studoval pak malířství v Praze a ve Vídni a architekturu v Brně.

V letech 1880 až 1897, tedy od 27 let do 44 let, učil kreslení na vyšší reálce v Brně a potom na staroměstské reálce v Praze a to až do roku 1910, kdy odešel do důchodu (bylo mu 57 let). V roce 1898 vydal publikaci „Paměti ochotnického divadla v Polné“.

Jaroslav se neoženil. S bratrem Bohumilem se zúčastnil mnohých cest do zahraničí, navštívili Francii, Španělsko, Turecko, Holandsko, Palestinu, Itálii, Maroku atd., každý rok jinou zemi. Jako profesor kreslení se podílel na kolorování diapozitivů, které pořídil jeho bratr Bohumil. Jaroslav zemřel 3. 8.1919 ve věku 66 let.

4. 2. 2. 2. Bohumil, MUDr. - 4. generace

Bohumil, mladší syn Antonína se narodil 26. 10. 1862 v Polné. Jeho kmotrem byl Severin Klusáček, měšťan v Polné č. 3, bratr jeho otce. Chodil do hlavní školy v Polné a v letech 1873 až 1881 (8 let) studoval na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodu[1]. Poté studoval v Praze medicínu a promoval v roce 1887, ve věku 25 let. Pracoval od roku 1898 jako městský okresní lékař na Hradčanech. Byl jmenován vrchním zdravotním radou. Byl jedním ze zakladatelů Červeného kříže. Bydlel na Pohořelci, v domě u Jarošů. Jak píše Břetislav Rérych byl Bohumil jedním z prvních cyklistů a na kole jezdil z Prahy do Polné navštěvovat svého otce. Za I. světové války byl pod policejním dozorem a lékařem Charlotty Masarykové.

Mnoho času strávil cestováním po Evropě, Středním východě a severní Africe a o svých cestách pořádal v Praze a v Polné přednášky, doprovázené promítáním diapozitivů. Založil sokolskou jednotu “Praha IV”. Je autorem řady příspěvků, které zasílal do humoristických časopisů. Největším jeho literárním dílem je kniha veršované politické satiry Královské pohádky o třech částech. (Jak se švec stal králem, Tři černé vlasy, O zakleté princezně), parodie o podvodném nástupu Habsburků na český trůn. (III. část byla v roce 1898 konfiskována). Knihu ilustroval jeho bratranec akademický malíř Karel Ludvík Klusáčkem. Pro nás je dnes zajímavá tato kniha z jiného důvodu. Je uvozena obrázkem staré ženy s letopočtem *1786 +1871 a těmito verši: 

V krbu plála zář jak zraky naše,
které na Vás hleděly vždy plaše, 
kdykoliv jsme v neděli a svátky
zasedli si u Vás na pohádky.

Tré z nich zvlášť nám líbilo se dětem:
tady jsou a pouť nastoupí světem.
Z Vašich úst by ovšem lépe zněly, 
my však jednak mnoho zapomněli
jednak - a to naší vinou není-
v běhu života se leccos změní.

Proto, babičko - nebožko zlatá-        
shovívavě hleďte na vnoučata.

Jde o obrázek Antonie Klusáčkové roz. Grossové, manželky Jana (2) na kterou 25 let po její smrti vzpomínají dva z jejích nejméně čtrnácti vnuků a vnuček.

Bohumil po otci zdědil zájem o divadlo a dlouhou dobu působil na pražských ochotnických scénách. Velmi dobře ovládal několik jazyků; z němčiny a francouzštiny pořizoval překlady divadelních her. Ve 20. a 30. letech minulého století si několikrát zahrál s polenskými ochotníky. Zabýval se také hudbou, velmi dobře hrál na klavír a zpíval. 

Oženil se s Annou Honzákovou, narozenou 19. 1. 1882. Byla o 20 let mladší než manžel. Měli spolu 3 dcery - Jaroslavu  (1908-1959), která se neprovdala a dvojčata narozená 19. 3. 1910 Annu (+1964), provdanou Kouklíkovou a Věru, provdanou Tuzarovou (+2. 7. 1994). Dcera Anna Klusáčková se stala v roce 1930 mistryní ČSR ve skoku do vody.

Bohumil odešel do penze v roce 1932. Trpěl silnou krátkozrakostí a před svou smrtí úplně oslepl. Zemřel 17.10.1934, ve věku 72 let v Praze. Jeho manželka zemřela 13. 1. 1961 ve věku 79 let.

4. 2. 3. 1. Dobroslav - 4. generace

Dobroslav se narodil 10. 1. 1851 jako první syn Ludvíka Klusáčka a jeho manželky Anny roz. Svobodové. 

Po studiích se stal městským stavitelem na Mělníku. V roce 1881 se na něj obrátil tehdejší purkmistr Antonín Pittner s žádostí, aby vypracoval projekt na novou chlapeckou školu v Polné. Ta byla také podle jeho plánů v pseudorenesančním slohu provedena. Na Mělníku restauroval radnici a provedl řadu veřejných i soukromých staveb, včetně silnic a mostů [2].

Uzavřel ve věku 28 let, dne 12. 11 1879, sňatek s Alžbětou (Eliškou) Knappovou, narozenou 18. 11. 1860. Pocházela z Mělníka, jejím otcem byl Antonín Knapp, mlynářský mistr z Písku č. 7 a matkou Antonie Válová (Wahlova). Zajímavostí je, že její sestru Ludmilu si vzal za manželku Dobroslavův bratr Heroš. 

Spolu měli jednu dceru Ludviku, která se narodila 8. 8. 1880, která si 24. 5. 1902 vzala za manžela, jak již bylo výše řečeno Břetislava Rérycha, který byl bratrancem jejího otce.

Dobroslav zemřel mladý 19. 3.1892 ve věku 41 let, a jeho manželka pár měsíců po něm ve věku pouhých 32 let a to 22. 11. 1892. Ludvika osiřela ve věku 12 let a byla vychovávána v Polné u dědečka v Ovčíně. Sama zemřela až 16. 5. 1979, tedy ve věku 99 let. Co osud jejím rodičům vzal, to naopak jí dal, dalo by se říci. 

4. 2. 3. 2. Heroš Jan - 4. generace

Heroš se narodil 21. 6. 1857 v domě č. 127- M (MN Polná C 559), jako druhý syn Ludvíka Klusáčka, mistra obuvnického a jeho manželky Anny roz. Svobodové. 

Také Heroš, podobně jako jeho nejmladší bratr Karel a bratrance Bohumil studoval na gymnáziu v Německém Brodě. Strávil tam však pouze jeden rok v letech 1869 a 1870. V letech 1876 až 1883 působil po dobu 7 let v obchodě se smíšeným zbožím  Josefa Stolze v Německém Brodě jako obchodní příručí a později knihvedoucí. Tři roky na to, 6. 9. 1886 mu vystavuje Obecní rada města Polné (podepsán A. Pittner) a Děkanský úřad (podepsán děkan Jelínek) vysvědčení o mravnosti a to „kvůli dosažení listu živnostenského“. 

O rok později Heroš, již uváděný jako kupec v Polné č. 42, uzavírá, dne 15. 6. 1887, sňatek[3] s Ludmilou (Lidmilou) Knappovou z Mělníka č. 100/II. Jejím otcem byl Antonín Knapp, mlynářský mistr z Písku č. 7 a Antonie Válová (Wahlova)[4] z Mělníka. Oba byli svobodní, on ve věku 30 let, nevěsta ve věku 21 let. Mezi svědky je i bratranec MUDr. Bohumil Klusáček, t. č. lékař ve všeobecné nemocnici v Praze.  

Ludmila zemřela mladá, ve věku 36 let dne 14. 3.1902. Měla srdeční vadu, zánět ledvin a plic. (MU Polná str. 960). Následovala tak v tomto směru svou sestru Alžbětu. Po její smrti se Heroš znovu oženil a to za Marii Fialovou ze mlýna v Podlese, narozenou 8. 12.1871.  Byla o 14 let mladší než Heroš, ale neměli spolu další potomky.

Z prvního manželství se narodila Eliška, provdaná Kašíková (6. 11.1889-25. 9.1971), Ludvík (20. 8. 1892-24. 3.1955) a Dobroslav (17. 10.1895-25. 10. 1915). Dobroslav padl na ruské frontě u Komarova.

Heroš převzal po otci hospodaření na pronajatém dvoře Ovčín. Zemřel 23. 11. 1923 ve věku 67 let. Při pozemkové reformě po roce 1919 se stal dvůr tzv. zbytkovým statkem a přešel do vlastnictví Herošova syna Ludvíka. Šlo o 36 ha půdy, z toho 35 ha půdy zemědělské [5]. V jeho potomcích pokračuje rozrod Klusáčků ve dvou liniích do současnosti.

4. 2. 3. 3. Gustav - 4. generace

Dne 2. 8.1861 se narodil Ludvíkovi a Anně Svobodové třetí syn Gustav. Zemřel však ve věku 29 let, dne 29. 1.1890.

4. 2. 3. 4. Karel - 4.generace

Karel Ludvík Klusáček [6] se narodil jako poslední dítě Ludvíkovi a Anně roz. Svobodové dne 25. října 1865. To bylo rodičům 43 a 40 let. Tak jako jeho bratranec Bohumil i Karel studoval v letech 1877 až 1885 na osmiletém gymnáziu v Německém Brodu [7]. V letech 1877 až 1881 na gymnáziu studovali souběžně, což se jistě odrazilo v jejich další spolupráci při psaní a ilustrování. 

Poté studoval malířství na Akademii u profesorů Lhoty a Piknera. Jeho vzorem byl Mikoláš Aleš. Ilustrace v jeho stylu zveřejňoval v mnoha časopisech. V osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století zhotovoval předlohy pro výzdoby fasád; výzdoba průčelí radnice v Pardubicích (1894), výzdoba domů v Chlumci nad Cidlinou, Mělníku, Lounech, mozaika na průčelí domu spolku Hlahol, návrh sgrafit na výzdobu průčelí Hlávkových studentských kolejí, malířská výzdoba průčelí malostranského domu U Malířů. Proslavil se svým obrazem Bouře v Praze po stětí Jana Želivského.  V roce 1913 se podílel na výzdobě divadelního sálu náchodského hotelu Beránek. Jeho malby zdobí schodiště bývalé Zemské banky na Příkopě (dnes Živnobanky) pro niž vytvořil třináct velkých nástěnných maleb, zdobících hlavní schodiště druhého patra, na téma hold různých profesí Čechii (1896). Vytvořil nástropní malbu v ústředním sále druhého patra Muzea hlavního města Prahy s názvem Apoteóza slavné minulosti Prahy (Praga caput regni). Pro zámek v Hořovicích vytvořil cyklus olejů k Wagnerovu Persifalu. Dvě rozměrné malířské historické kompozice z roku 1900 zdobí zasedací síň ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře.

Měl velký vztah k historii a památkám. V roce 1908 zakoupil a restauroval renesanční dům U Vejvodů v Jilské ulici v Praze a zachránil jej tak před demolicí. Koupě mu však přinesla řadu problémů, jak při obnově a dostavbě domu, tak i při následném provozu restaurace a kina i s nájemci.

Asistoval u vzniku spolku Mánes i jeho spolkového časopisu Volné směry, který v letech 1897 až 1899 redigoval. Přátelil se velmi se sochařem Stanislavem Suchardou; přátelé je údajně nazývali Klusardou a Sucháčkem. Později se sblížil s Jednotou umělců výtvarných a od roku 1902 se zařadil k těm, kteří zakládali jejich  měsíčník Dílo. Stal se aktivním členem Klubu Za starou Prahu, navrhl jeho první legitimace a pronajal mu rovněž prostory v domě U Vejvodů. V rodné Polné se angažoval při adaptaci hradu na muzeum.

Jeho manželkou se stala Mariana Jiráčková, která se narodila 19. 3.1878. Jejich sňatek se konal 7. 9.1896. Měli spolu jedinou dceru Marii (4. 6.1901-22. 5. 1968).

Koncem života jeho aktivity, po záchvatu mozkové mrtvice, polevily a zemřel 21. února 1929 ve věku 64 let na zápal plic. Jeho manželka zemřela až 25 let po něm dne 9. 3. 1954.

4. 2. 4. 1. Antonín - 4. generace

Z druhého manželství Jana (3) s Ludmilou Köhlerovou se v roce 1868 narodil jejich první syn Antonín. Otci bylo 43 let, matce 29 let.

Antonín působil v Polné jako kovář. Jeho manželkou se stala Anna Omesová z Přibyslavi, která byla kloboučnicí. Měli spolu dva syny. Jiří, narozený 6. 4. 1902, se oženil v roce 1924 s Františkou Kousalovou z Velvar a měl s ní dva syny. V jeho potomcích pokračuje ve třech větvích rozrod Klusáčků do současnosti. Druhý syn Václav zemřel svobodný ve věku 32 let na tuberkulózu.

Antonín se dožil pouze 47 let. Zemřel v době 1. světové války v roce 1915. Jeho manželka Anna zemřela jako 73letá 20. 3. 1949 a přežila jej tak o 34 let.

4. 2. 4. 2. Bedřich - 4. generace

Po dvou dcerách se dne 17. 2. 1874 Janovi (3) a jeho druhé manželce Ludmile narodil druhý syn a poslední dítě Bedřich. Jako místo narození se uvádí Polná 44 - M. Při jeho narození bylo otci již 47 let a matce 33 let. 

Můžeme předpokládat, že v roce 1880 započal svou školní docházku v Polné.
Absolvoval strojní průmyslovou školu a pracoval později jako přednosta obchodního oddělení u strojírenské firmy Daněk v Karlíně, později ve firmě ČKD. Ta vznikla v roce 1927, když se sloučily firmy Českomoravská-Kolben a Breitfeld-Daněk. Měla závody ve Vysočanech (lokomotivka) a na Smíchově (továrna na tramvaje). 

Otec mu zemřel, když mu bylo 29 let. Zůstal dlouho svobodný a žil po určitou dobu se svou rovněž svobodnou sestrou Josefou. Až 7. 6. 1914, tedy ve 40 letech se oženil s Františkou Philipovou, dcerou Juliuse Philipa, zámečníka a dílovedoucího ze Žižkova a Růženy roz. Jelínkové z Karlína. Františka Philipová se narodila 10. 9. 1888 a bylo jí tedy v roce sňatku 26 let a byla o 14 let mladší než ženich. K jejich seznámení došlo patrně díky Františčinu otci Juliovi, který hrával s Bedřichem karty. Julius byl pouze o 8 let starší než Bedřich.

Oddací list vystavil novomanželům farní úřad u sv. Prokopa na Žižkově[7], oddávajícím knězem byl nám již známý přítel Bedřichovi sestry Karoliny Antonín Máka, farář v Sopotech, na základě delegace od faráře u sv. Prokopa. Také svědkové Bernard Holubář a František Macek byli ze Sopot. Novomanželé pak rovněž v Sopotech trávili část svatební cesty. Druhá část se odehrávala v Itálii.

Dvacet jedna dnů po uzavření manželství byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka trůnu Ferdinanda d’Este a měsíc na to vypukla I. světová válka. Nebyl tedy začátek jejich společného života asi zcela jednoduchý.

Ještě v témže roce, 6 měsíců po svatbě, se narodil dne 10. 12.1914 jejich první syn Bedřich, který byl později lékařem. Druhý syn Jiří, autorův otec, se narodil 25. 5. 1917 a třetí syn Miloš pak 29. 4. 1922.